THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Osvědčené přísloví říkající něco o tom, že méně někdy znamená více, lze bez mrknutí okem použít na právě vycházející novinku od těchto kalifornských thrashmetalových matadorů, protože nebýt její opravdu neúnosné délky, dala by se mnohem snadněji přežít bez zjevného úpadku pozornosti. K faktu, že materiál na mnoha místech upadne do monotónní rubanice přispěje také zjevně nejméně zajímavý hlasový výkon Roba Dukese za celou dobu jeho působení v kapele. Ani bych se tedy nedivil, kdyby se určitá část fanoušků začala opětovně zajímat, co dnes vlastně dělá Steve „Zetro“ Souza, a to navzdory faktu, že na minulém albu dával Dukesův výkon svému předchůdci obrovsky na frak a prakticky v sobě objevil nové možnosti pro celkový výraz kapely. Naděje bohužel neměly příliš dlouhého trvání. Novinka se sice svému předchůdci „The Atrocity Exhibition: Exhibit A“ vyrovná jak nasazením, tak profesionálně odvedeným studiovým vkladem (Andy Sneap odvedl znovu poctivé řemeslo a EXODUS jsou již dostatečně zkušenou kapelou na to, aby výsledek byl znovu prvotřídní), ale co se týče rozmanitosti materiálu, jde o dílko o něco méně povedené.
Je obdivuhodné kolik chuti do práce má v posledních sedmi letech kytarista a šéf EXODUS Gary Holt, stejně tak jeho dnešní kytarový sparingpartner Lee Altus, který na přelomu letošního roku uskutečnil rovněž réunion svých (již dlouhou dobu spících) HEATHEN a nahrál s nimi novou desku plnou nemalých příslibů do budoucna. Je tedy obdivuhodné s jakým zaujetím oba pánové své řemeslo stále vykonávají. Letos tedy EXODUS vydávají již své deváté řadové album a čtvrté v nové fázi své existence. A přestože některá z těchto děl nepřinesla zas až tak moc nového, asi se všichni shodneme, že ani jedno nebylo vyloženým odvarem. Z tohoto důvodu tvrdím, že novinka pokračuje v nastoleném tempu a přináší přesně to, co od hudby jedné z předních amerických thrashmetalových legend její fanoušci očekávají. Více než hodinový masakr nasupených riffových běhů, breaků a nervních sól je tedy přesně to pravé, co lze od letité formace z Bay Area čekat. Jenže pokud se na to celé koukneme z druhé stránky, zjistíme, že v neprospěch „Exhibit B: The Human Condition“ hraje především obrovská délka, díky které se celý materiál stává poměrně těžko skousnutelným bez úpadku posluchačovy pozornosti. Ke všemu ještě přispívá již výše zmíněný méně zajímavý Dukesův projev, než bylo u něho zvykem v minulosti. Rob se tentokrát více méně drží jedné nasrané polohy a je to věci opravdu na škodu.
Vrcholy alba tedy vidím jak v úvodních dvou položkách „The Ballad Of Leonard And Charles“ a „Beyond The Pale“, které nasadí laťku proklatě vysoko a dostanou nahrávku do pořádných otáček, tak v několika skladbách z epicentra dění (viz.níže). Kytarové riffy se od úvodních momentů doslova zarývají do masa a rvou tkáň ještě pořádně horkou. Mimo první dvě skladby tedy zaujmou zejména nenávistné rubanice jako „Downfall“, „Nanking“, „Burn, Hollywood, Burn“ a „Democide“, které zde tvoří jakési pevné jádro. Nevím jestli jde o úpadek výhradně mé pozornosti v koncové části alba nebo jestli je materiál doopravdy tak monotónní, ale můj názor je ten, že by se v případě „Exhibit B: The Human Condition“ jednalo o kompaktnější sbírku v případě jejího zkrácení, takhle musím dát novým EXODUS znovu tradičních sedm. Legenda stále žije, ale je to žití plné rutinérství a pro okruh věrných. Čekal někdo víc?
Nasupěné thrashmetalové album, jaké neudělá legendě EXODUS ostudu. V jeho prospěch hraje nasazení (doslova riffové tsunami) a prvotřídní studiové ošetření (zkušenost tvůrců). V jeho neprospěch naopak jeho obrovská délka a z toho vyplývající dojem monotónnosti.
7 / 10
Rob Dukes
- zpěv
Gary Holt
- kytara
Lee Altus
- kytara
Jack Gibson
- baskytara
Tom Hunting
- bicí
1. The Ballad Of Leonard And Charles
2. Beyond The Pale
3. Hammer And Life
4. Class Dismissed (A Hate Primer)
5. Downfall
6. March Of The Sycophants
7. Nanking
8. Burn, Hollywood, Burn
9. Democide
10. The Sun Is My Destroyer
11. A Perpetual State Of Indifference
12. Good Riddance
Exhibit B: The Human Condition (2010)
Let There Be Blood (2008)
The Atrocity Exhibition: Exhibit A (2007)
Shovel Headed Kill Machine (2005)
Tempo Of The Damned (2004)
Another Lesson In Violence (Live) (1997)
Force of Habit (1992)
Lessions In Violence (kompilace) (1992)
Good Friendly Violent Fun (Live) (1991)
Impact Is Imminent (1990)
Fabulous Disaster (1989)
Pleasures Of The Flesh (1987)
Bonded By Blood (1985)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 74:14
Produkce: Andy Sneap
Still descending :-( ZETRO & RICK, please come back to Thrashingmachine !!!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.