THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britové mě nepřestanou v hudební oblasti překvapovat. Značně svérázný projekt, který v sobě integruje prvky post i noise rocku, jazzu, metalu a kdoví čehož ještě, bych očekával od kdekoho, ale asi ne od usedlých, konvencemi spoutaných studených čumáčků z ostrovního království. Jak jsem nedávno napsal v reportu z koncertu tohoto fenoménu, hudba mladíků z Leeds připomíná v ledačems EPHEL DUATH z nejsilnějšího období „The Painter´s Palette“ a „Pain Necessary To Know“, jen s tím rozdílem, že THESE MONSTERS se nevyžívají v technické ekvilibristice. Mnohem více je pro ně nosný motiv, přímočařejší směřování a valivější konzistence. Méně muzikantské aristokracie a více bahna a špíny. Představte si, že by EPHEL DUATH narazili do NEUROSIS v jejich nejzablácenějším tvůrčím období.
THESE MONSTERS mají velmi specifický sound, pro který je typická lehce nabustřená pulzující kytara, osobitě zakomponovaný saxofon a na první poslech nenápadně působící syntezátory. Řvané, zefektované vokály, kterých je velmi poskromnu, se velmi často omezují jen na výkřiky a barvité hrdelní kreace kombinující řev a různorodé deklamace. Jejich skladbám tento model ale neuvěřitelně svědčí. Vokál povětšinou chybí nebo je zvukově zatlačen daleko za nástroje. Tento holý fakt vám zpočátku ale vůbec nedojde. Tvorba si bohatě vystačí s tím, co má, a nepůsobí to nikterak ošizeně, vše má své logické místo a odůvodnění. Jméno producenta desky kdekomu napoví, jde totiž o ostříleného profesionála Chrise Fieldinga, který je podepsán i pod dílem NAPALM DEATH, ELECTRONIC WIZARD, PRIMORDIAL, …
Atmosféra jednotlivých skladeb se dá přirovnat k dusnému šeru, které předchází apokalyptickou bouři. Varující, rozvážně neurotický feeling skladeb nelze snadno zařadit. Některé motivy jakoby naznačovaly, že za těmi hutnými tmavomodrošedými mraky je slunce, ale jedná se spíše o náhled za závěs všední bezútěšné reality, než o jakousi nadějnou vyhlídku do budoucnosti. Nečekejte patetickou melancholii ani nesnesitelný tlak - „Call Me Dragon“ je zlověstné album, bez toho, aby zbytečně tlačilo na pilu.
THESE MONSTERS je velmi příjemné zjevení na evropské scéně, které svoji debutovou plnohodnotnou deskou zákonitě potěší všechny příznivce nekonvenčních špinavých kytarovek. Pro mne osobně zatím klubový objev číslo jedna letošního roku.
Představte si, že by EPHEL DUATH narazili do NEUROSIS v jejich nejzablácenějším tvůrčím období.
8,5 / 10
Jonny Farrel
- saxofon, syntezátor
Sam Pryor
- el. kytara, vokál
Tommy Davidson
- bicí
Ian Thirkill
- baskytara
1. Call Me Dragon
2. Dirty Messages
3. Who Is This Tall Sick Man
4. Biggie and Tupac
5. Harry Patton
6. Space Ritual
7. Deaf Machine
Call Me Dragon (2010)
Brew Records Vol. 1 (2007)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Brew Records
Stopáž: 38:25
Produkce: Chris Fielding
Studio: Foel Studios
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.