THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MISERY INDEX jedou! Album – turné – album – turné. Toto vyčerpávající schéma jsou američtí chasníci schopni zvládat s až neuvěřitelným přehledem. Nejdůležitější otázkou pak v tomto případě stále zůstává, jak přistupovat k jejich řadovým nahrávkám. Jason Netherton a jeho družina totiž nepatří k těm, kteří by se od desky k desce snažili o nějaký překotný hudební vývoj. Už dávno jsou zabarikádováni v tom svém bezpečném bunkru, ale jejich útočným výpadům, i přes nespornou předvídavost, stále nechybí dostatečná razance i momenty překvapení.
Letošní novinka „Heirs To Thievery“ jich taktéž nabízí hned několik. Pravda, v hudebním směřování MISERY INDEX je rozhodně nehledejme, ale oproti rok a půl starému albu „Traitors“ si nelze okamžitě nevšimnout poněkud zvýšenou míru agrese a tvrdosti. Už pro kapelu poměrně typická malůvka na obalu toho moc nového neprozradí, na to je nutné si počkat až na úvodní skladbu „Embracing Extinction“. Razantní nástup bicích a kytar, ke kterému se hned vzápětí přidává i Jasonův jasně identifikovatelný vokál, přeci jen značí určité zvýšení obrátek. Ačkoliv schopnost rozeznat od sebe jednotlivá alba se s každým dalším snižuje, určité rozdíly se najdou vždycky. Pomineme-li nulovou progresi v hudebním vývoji, o kterou se koneckonců nezajímá ani kapela samotná (razící zásadu, že když něco dobře funguje, tak do toho nešťourej), zůstane nám zřetelný příklon ke kratším a úderným skladbám, což na „Traitors“ fungovalo v o něco menší míře než nyní. MISERY INDEX jsou už pevně ukotveni ve svém stylu a přestože jim moc možností k nějakému tvůrčímu rozletu nenabízí, dokáží se v této svěrací kazajce stále pohybovat s obdivuhodnou noblesou.
Jedenáctka skladeb prostě jede bez jakéhokoliv klopýtnutí a chtělo by se říci, že přináší přesně ty jistoty, které vám slibovaly předvolební billboardy, ale na rozdíl od těchto Amíků je politici nejsou schopni nikdy splnit. Tady skutečně záleží hlavně na míře očekávání, kterou do nich vkládáte. Samozřejmě, že se „Heirs To Thievery“ dá velmi rychle odbýt tvrzením o čím dál tím stejnějších nahrávkách jakéhokoliv tvůrčího posunu neschopné kapely, u níž je úplně fuk, jakou její desku si pustíte. K těmto argumentům se nedá říct nic, protože z jistého úhlu pohledu jsou prostě pravdivé. Pokud však někdo není ochoten anebo schopen uznat neutuchající zápal a sílu energie, kterou disponuje i aktuální album MISERY INDEX, tak by jej měl rovnou ignorovat. I přes nesporně logické argumenty prostě nedokážu pominout skvěle našlapané kusy, jakými jsou například titulní vypalovačka „Heirs To Thievery“, střednětempý válec „The Seventh Cavalry“ anebo nesmlouvavá přímočará zteč „You Lose“.
Jason a jeho tým prostě ještě pořád nedokáží nahrát slabou či nudnou desku. Za tímto tvrzením si musím (i přes nesporné fakty týkající se jejich nulového vývoje) prostě stát. Řadí se totiž mezi kapely, které mají na to přinášet nahrávky podobné si jako vejce vejci a přesto nabízet zábavnou a třaskavou metalovou směs, která sice moc ingrediencí nepobrala, ale to na její explozivní účinnosti nic nemění. Zkrátka tady máme další album MISERY INDEX!
Dobře dobře, souhlasím s tím, že MISERY INDEX hrají pořád to samé, ale prostě to pořád hrají dost dobře!
7 / 10
Adam Jarvis
- bicí
Mark Klöppel
- kytara, vokály
Jason Netherton
- basa, vokály
Sparky Voyles
- kytara
1. Embracing Extinction
2. Fed To The Wolves
3. The Carrion Call
4. Heirs To Thievery
5. The Spectator
6. The Illuminaught
7. The Seventh Cavalry
8. Plague Of Objects
9. You Lose
10. Sleeping Giants
11. Day Of The Dead
The Killing Gods (2014)
Heirs To Thievery (2010)
Traitors (2008)
Discordia (2006)
Dissent (EP) (2004)
Retaliate (2003)
Structure OF Lies / Misery Index Split (2003)
Misery Index / Commit Suicide Split CD (2002)
Overthrow (EP) (2001)
Datum vydání: Úterý, 11. května 2010
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 34:27
Produkce: MISERY INDEX & Steve Wright
Studio: Wrightway Studios, Baltimore (USA)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.