THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední dobou se mi nedařilo natrefit na desku, ze které bych byla, bez potřeby jakéhokoliv odůvodnění, doslova „paf“. Ano, tahle skladba byla krásná a tady zas byla úžasná melodie, tohle se povedlo a támhleto bylo skvěle zahrané. Při poslechu „Eve“ jsem však žádné nutkání hodnotit, či hledat chyby neměla, ba co víc – nebylo toho třeba, zůstala jsem okouzlena. UFOMAMMUT totiž dokázali svou hudbou něco naprosto zvláštního – nemáte potřebu ji soudit. Dokáže se valit jako těžká masa, klidně setrvávat na místě, psychedelicky kolébat i trýznit. Ačkoliv Italové nejsou na scéně žádnými nováčky (za jedenáct let své existence stihli vydat již šest alb), byla právě jejich aktuální deska mou s nimi vůbec první zkušeností a logicky také podnětem přeposlouchat nahrávky dřívejší.
„Eve“ je víceméně jedna skladba rozčleněná na pět částí. Příběh s kapitolami kdy pomalu, avšak napjatě, obracíte stránky a těší vás každé „slovo“. Ostatně jak sama kapela kometuje, bylo album inspirováno deskou „Meddle“ od PINK FLOYD, jejichž prvky jsme mohli zaznamenat už na albu předchozím. „Eve“ není technicky vzato úžasná, není nijak převratná, nová, šokující..., a když nad tím tak přemýšlím, ani mnoha dalšími často kýženými škatulkami se nevyznačuje. Je však kouzelně krásná, tak jednoduše, bez výhrad.
Už jen úvod v obrysech „Eve Pt. I“ je cestou do fantazie. Sice nikterak omamně barevné a hravé, o to však více pohlcující a zajímavější. Čtrnáctiminutové skladbě vévodí jednoduchá příjemná melodie, která zazní snad ve všech svých obměnách – jednou ponuře uzemněná hutnými kytarami, činely a podbarvujícím vokálem, jindy jednoduše hladivá. V instrumentálních pasážích trochu zavzpomínáme na dřívější tvorbu ROSETTY a v „Eve Pt. II“ přijde na mysl dokonce i GOODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. Italové jsou však na své desce charakterističtí přece jen o kapku jiným přístupem – v kruhu se točící (vlastními slovy „a serpent circle eating itself“) opakování melodií a vyhrávek, skřípavé zvuky, hutné kytary, dunění, efekty a zpěv, který svým využíváním přípomene mnohdy části manter. Mystičtější, lépe řečeno možná psychedelická, poloha je však menšinová. „Eve“ graduje téměř až v pomalejším sludge/hardcore duchu, a to nejen v poslední části. Nejdrsněji se nám představí pomocí „Eve Pt. III“, kratičkého, avšak o to naléhavějšího a zapamatovatelnějšího dílu plného vyhrocenéhých špinavých „cosi“ složených ze směsi kytar, řevu a prýskající energie. Jak jsem již naznačila, na celém albu zaznamenáme prvky sludge, hardcore, i avizovaného „psychedelic stoner“ – jen s hlavním označením „doom“ mám při celé délce stopáže problém. Ne, že by mi to osobně nějak vadilo. Nenechte se však touto škatulkou odvést, nebo naopak zlákat od/k poslechu. S očekáváním klasicky doomové atmosféry byste byli pravděpodobně zklamáni.
V kontextu s předchozí „Idolum“ by snad někdo mohl na adresu „Eve“ poznamenat, že je jednotvárná. Není. Nelze dost dobře porovnávat dvě desky, když se jedna vyznačuje klasickým počtem (více, či méně různorodých) skladeb a druhá má „svých pět“ jen proto, že na ně byla rozdělena. Novinka je kouzelná, inspirující. Jestli to tímhle tempem (a zároveň vysokou kvalitou) půjde dál, píšu si k UFOMAMMUT velké tučné červené plus! Vřele doporučuji!
Jednoduše krásná deska.
8,5 / 10
1. Eve Pt. I
2. Eve Pt. II
3. Eve Pt. III
4. Eve Pt. IV
5. Eve Pt. V
Hidden (2024)
Fenice (2022)
8 (2017)
Ecate (2015)
Oro: Opus Alter (2012)
Oro: Opus Primum (2012)
Eve (2009)
Idolum (2008)
Supernaturals (split s LENT0) (2007)
Lucifer Songs (2006)
Snailking (2004)
Godlike Snake (2000)
Datum vydání: Středa, 5. května 2010
Vydavatel: Supernatural Cat
Stopáž: 44:42
Zkoušel jsem asi před měsícem, a dnes znovu. Nějak se nemám čho chytit. Je to jen nějaká hluková clona jak někde ve fabrice na dílně. Nebaví mě to.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.