THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Netradiční grindcorová úderka ze země javorového listu, vedená sympatickou vokalistkou Mel, se dá bez debat zařadit mezi to nejlepší, co současná kanadská extrémní scéna nabízí. Aktuální sedmipalec je ani ne dvanáctiminutovou exkurzí poctivě nasypaného grindu, technického deathu, ale i sympaticky energických punkových hoblovaček s vlastním svojským ksichtem. Podtrhuji sousloví s vlastním ksichtem, jen málokdo totiž zní v těchto žánrových vodách stejně osobitě. Relapsáčtí odchovanci FUCK THE FACTS si navíc nikdy nedělali s žánrovými šuplíčky příliš hlavu. Instrumentálně excelentně vybavená kapela má na aktuálním materiálu stále štiplavě špinavý zvuk poplatný podzemní scéně, nicméně nejde o žádnou zvukovou fušeřinu. K FUCK THE FACTS se tento zvuk lehce šmrncnutý noisem prostě hodí. Disharmonické sekačky, vazbení kytar i poctivá deathgrindová jízda na sporé ploše dělají z tohoto materiálu asi nejnadupanější EP s podobně úspornou stopáží, jaké jsem kdy slyšel. Vše je zkomprimované tak, že kdykoliv si EP pustím celé, nemohu uvěřit tomu, že celek nemá dokupy ani těch dvanáct minut. Nad tím vším se vznáší vokál jedné z nejsypatičtějších holek na grindovém nebi - Mel Mongeon. Tato drobná blondýnka rozhodně nevypadá jako frontmanka grindcorové kapely, nicméně zdání klame. V kombinaci s obrovitým dlouhánem Marcem Bourgonem, který u FUCK THE FACTS vytírá spodní patra svoji baskytarou, sice tvoří poněkud vizuálně bizarní dvojici, hlasově je však vše více jak v pořádku. Oproti poslednímu plnohodnotnému albu „Disgorge Mexico“ postrádám umírněnější a atmosféričtější polohu FUCK THE FACTS, která dodává kapele hned několik dalších dimenzí, ale celkem dobře chápu, že zde na ní zkrátka nebylo místo. Nezbývá, než se těšit na další dlouhohrající desku. Nebo alespoň nějaké to další splitko – na tento formát jsou FUCK THE FACTS odborníci.
8 / 10
Pleine Noirceu (2020)
Desire Will Rot (2015)
Die Miserable (2011)
Unnamed (EP) (2010)
Disgorge Mexico (2008)
Stigmata High-Five (2006)
Backstabber Etiquette (2003)
Escunta (2002)
Mullet Fever (2001)
Discoing The Dead (2001)
Vagina Dancer (2000)
Fuck The Facts (1999)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.