THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Potápanie v modrej hlbočine pri austrálskych brehoch ako dokonalý letný zážitok? V spoločnosti PARKWAY DRIVE určite áno. Znie to až neuveriteľne, ale týmto mládencom sa naozaj podaril skvelý kúsok – nahrať zásadný, priam štýlotvorný album v rámci žánru, ktorého zlaté časy sú minimálne 6 či 7 rokov minulosťou. Tento fakt je o to šokujúcejší, že nadväzovali na úžasné úspechy dosky „Horizons“, ktorá priniesla kapele slávu a uznanie po celom svete a vďaka ktorej sme ju mali možnosť vidieť v krátkom čase hneď dvakrát aj v našich končinách. Najskôr ako predskokanov mocných HATEBREED a pred pár mesiacmi ako hlavné hviezdy spolu s DESPISED ICON. V oboch prípadoch samozrejme neskutočným spôsobom nakopávali rite všetkým zúčastneným.
Naozaj sa len tak často nepočuje, aby niekto s takouto suverénnosťou a ľahkosťou zvládal všetky dôležité atribúty výnimočnej nahrávky, zvlášť v súčasnej tvrdej konkurencii. Je tam všetko, kvôli čomu máme radi metalcore, deathcore, hardcore, metal, punk... a všetko zahrané s citom pre vlastnú identitu a okamžitú rozpoznateľnosť. PARKWAY DRIVE nadväzujú na minulé úspechy a pridávajú obrovské kusy nových zvukov, pre ktoré ich v blízkej budúcnosti budú milovať ďalšie tisícky nových fanúšikov. Precízna práca, ktorú odviedol producent Joe Barresi, si zaslúži ďalšie maximálne uznanie – zaujímavo surový, členitý, skutočne hlboký zvukový šat albumu „Deep Blue“ prináša kvalitu hraničiacu s audiofilským pôžitkom.
Vynikajúca aranžérska práca, nenásilne pôsobiace a vskutku atraktívne beatdowns, chytľavé gitarové vyhrávky a decentné sólička, parádny spevácky výkon umne ignorujúci vtieravé melodické polohy, skvelý pocit z punkovej dravosti a ľahkosti uprostred deathcoreového dupotu nasratého nosorožca, no a samozrejme to najdôležitejšie – vynikajúce skladby, ktoré budú ozdobou každého koncertu PARKWAY DRIVE - na čele s hymnou „Home Is For The Heartless“ s hosťujúcim Brettom Gurewitzom z BAD RELIGION. „Deep Blue“ je proste žánrovou učebnicou; k vystihnutiu ducha doby v mnohom napomáha aj skvelá textová zložka, plná pochybností, smútku, samoty a rozorvanosti mladého človeka formujúceho svoju osobnosť v týchto komplikovaných časoch.
Umiestnenia na popredných priečkach v rebríčkoch predajnosti iba potvrdzujú veľkú popularitu kapely, ktorá sa dokáže v okamihu premeniť zo sympatických „chlapcov odvedľa“ vo veľké hviezdy pre celú jednu mladú generáciu fanúšikov extrémnej gitarovej hudby. A tak o tom, či je alebo nie je metal mixnutý s hardcore/punkom v dnešnej dobe za zenitom, môžeme aj vďaka PARKWAY DRIVE bezúspešne a donekonečna polemizovať.
Prekvapujúci žánrový míľnik. Dokonalý metalcore vtipne reflektujúci súčasné deathcore pnutie pri zachovaní poznávacích znamení kapely, ktorá je pre tisicky fanúšikov absolútnou modlou.
9 / 10
Ben Gordon
- bicie
Luke Kilpatrick
- gitara
Jeff Ling
- gitara
Winston McCall
- spev
Jia O´Connor
- basgitara
1. Samsara
2. Unrest
3. Sleepwalker
4. Wreckage
5. Deadweight
6. Alone
7. Pressures
8. Deliver Me
9. Karma
10. Home Is For The Heartless
11. Hollow
12. Leviathan I
13. Set To Destroy
Ire (2015)
Atlas (2012)
Deep Blue (2010)
Parkway Drive: The DVD (2009)
Horizons (2007)
Killing With A Smile (2006)
Don´t Close Your Eyes (EP) (2004)
Datum vydání: Pátek, 25. června 2010
Vydavatel: Resist Records/Epitaph
Stopáž: 45:05
Produkce: Joe Barresi
Studio: JHOC, Los Angeles
Miluju Killing with a smile (dle mě nejlepší moderní metalcorová deska) a Horizons je taky skvělá deska, ale tohle je slabota
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.