THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zklidnění. Toť pro některé heslo posledních měsíců. Ještě máme v živé paměti dojmy ze stylového kotrmelce, který na své loňské desce předvedli finští CALLISTO anebo z velmi blízké minulosti kontroverzní počin německých THE OCEAN. Teď nám do party přibyli Američané YAKUZA, jejichž předchozí divoké a emotivní desky vnesly do postmetalových kruhů pořádnou dávku svěžího vánku. Ale ani oni nehodlají stát na místě, ani oni se nechtějí spokojit s teplým bydlem dobře zformovaného vlastního zvuku a stylu. Sami stále cítí, že ta cesta ještě nekončí a právě naopak, nyní teprve začíná být zajímavá a čím dál méně předvídatelná.
První dojem z „Of Seismic Consequence“ byl však trochu rozpačitý. Snaha kapely se rychle rozplynula, intenzita skrytá pod povrchem ani nedostala šanci a na mysl se záhy vkrádal pocit o trochu zbytečném kroku vedle, či nenaplněné ambici následovat cestu výše zmíněných. Tak a teď by mělo přijít klišé o příkrém prvotním odsudku, který se vzápětí změnil v naprostou spokojenost. Tak nějak to i bylo. Nové album chicagského uskupení je přesně tím dílem, které své trumfy odkrývá postupně. Právě díky pozitivním pocitům z jejich předchozích nahrávek jsou očekávání okamžitého účinku novinky oprávněné, ale v tom právě tkví změna jejich kompozičního přístupu.
Přitom vše se zpočátku jeví jako jízda v dobře zajetých kolejích. „The Ant People“ coby úvodní (skoro)intro toho ještě příliš nenapoví a když hned vzápětí se v „Thinning The Hero“ naplno rozezvučí hlasivky Matta McClellanda spolu se sytým kytarovým podkladem, nic nenasvědčuje tomu, že by se měly dít věci přinejmenším překvapivé. Jak však skladby postupně plynou, mizí i agrese a napětí a do popředí se dostávají nálady přesně z opačného emočního spektra. „Stones And Bones“ je prvním vykročením do těchto teritorií. Konečně se ozývá i pro kapelu charakteristický zvuk saxofonu s silně melodický odzpívaný refrén už jasně naznačuje, že nás čekají výraznější změny. Samozřejmě, že YAKUZA si s klidnějšími plochami hráli i na minulých nahrávkách, ale skladby jako skvělá „Be That As It May“ byste na nich hledali marně. Dokonale procítěná píseň, která vás zpočátku ukolébá, aby se ve své druhé polovině vrátila do teritorií, kde to YAKUZe stále šlape výborně. Emocionální uragán, ve kterém se koncentruje vše, co symbolizuje novou tvář kapely. Vyklidněný projev, melodické cítění a sugestivní atmosféra, která však výborně fungovala i na starších albech.
Charakteristická barva McClellandova hlasu dorůstá díky větší variabilitě vokálních partů do krásy a odkrývá své dříve jen tušené možnosti. Toto koneckonců platí komplexně pro celou současnost skupiny. YAKUZA se (možná) tím nejlepším způsobem dokázali poprat s výzvou, kterou si před sebe sami postavili. Jak zachovat věrnost svému zvuku a skladatelskému rukopisu a přitom udělat veliký kus vpřed? Již zmiňované skladby potvrzují, že se to povedlo, a když na vás Američané zaútočí s dalšími, kterým nechybí ani výtečná emotivní „balada“ („Farewell To The Flesh“), či vnitřním napětím dýchající vypalovačka („Testing The Water“), aby vše nakonec vyvrcholilo v až doomovém závěru s hostující zpěvačkou Kelly Lamont, jsou první dojmy na jakýkoliv kategorický rozsudek prostě až příliš neurovnané.
Jediné, co tak nakonec zamrzí je trošku odbyté grafické ztvárnění bookletu CD, kterému by rozhodně svědčil větší cit pro detail. Přesně takový, s jakým YAKUZA skládali skladby pro toto výborné album. Emocionálně vypjaté, místy dramatické, místy klidné, ale hlavně svěží a čím dál více strhující. Vykročení (tak trochu) do neznáma, které se rozhodně povedlo!
Zvolnění znamená objevení dříve jen tušených možností této výborné kapely.
8,5 / 10
Matt McClelland
- kytary, vokály
James Staffel
- bicí
Bruce Lamont
- saxofon, klarinet, vokály, efekty
Ivan Cruz
- basa
+ hosté
1. The Ant People
2. Thinning The Herd
3. Stones And Bones
4. Be That As It May
5. Farewell To The Flesh
6. Testing The Waters
7. Good Riddance (The Knuckle Walkers)
8. The Great War
9. Deluge
Of Seismic Consequence (2010)
Transmutations (2007)
Samsara (2006)
Way Of The Dead (2002)
Amount To Nothing (2000)
Datum vydání: Úterý, 22. června 2010
Vydavatel: Profound Lore Records
Stopáž: 51:12
Produkce: Sanford Parker
Studio: Electrical Audio a Semaphore Recordings
Zatímco předchozí dvě desky posluchače doslova válcovaly, v případě nahrávky "Of Seismic Consequences" lze hovořit možná až o překvapivém zvolnění, které však neznamená absolutní odklon od někdejších agresivnějších poloh. YAKUZA tentokráte spíše vsadila na rozvláčnost a kompoziční variabilitu, které se mimo jiné projevuje i větším podílem zpěvných pasáží nesených na mužském a překvapivě i ženském vokálu (např. strhující „Deluge“). A pokud vás dříve z těchto někdejších intermezz mrazilo v zádech, aktuální nahrávka je jimi dostatečně ověnčena. Sympatické je, že hudba YAKUZY dokáže i nadále překvapit - ať již se jedná o skutečně klasickou „metalovou“ figuru, vynořivší se takřka odnikud („Thinning The Herd“) nebo i nadále velmi hladké skloubení často až protichůdných hudebních postupů.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.