Je asi naprosto zbytečné připomínat, jakých met UŽ JSME DOMA za těch pětadvacet let existence dosáhli. Stylový mišmaš vycházející z punkových kořenů dávno vykrystalizoval v cosi naprosto jedinečného a svébytného, a tak početná rodina fanoušků s jásotem vítá každý další přírůstek do společné „domácí“ pokladničky. A s trochou nadsázky řečeno, i kdyby novinková „Jeskyně“ nepřinesla nic než naředěnou minulost, bude nutně (po sedmi dlouhých letech netrpělivého čekání na další studiový zápis) událostí. Jenomže, světě div se, ona od úvodní magické titulky kouše, škrábe, tahá za vlasy... a nechce z hlavy ven!

Ve stínu jeskyně jiskřičky poletují
položím mezi ně znavenou duši svojí
jestli se ohřeje, jestli se ztratí, kdo ví
ozvěna slyší mě, ale nic neodpoví

Ano, polovina arzenálu, v podobě textů Miroslava Wanka, má tradičně jiskrně vybroušenou fazónu. Společné téma „Jeskyně“ dává možnost nahlédnout nejen do nitra skal, nýbrž pochopitelně i do sebe sama, což jsou paralely vděčné a věčné a Wanek touhle ponornou řekou proplouvá s mistrnou bravurou sobě vlastní.

Jestliže předchozí zápis „Rybí tuk“ vykazoval jistou dávku nevyrovnanosti, naprosto dechberoucí skladby jako „Mlha“ kombinoval s „jen“ mírně nadprůměrnými a jako celek občas zalapal po dechu, aktuální sbírka má od začátku jasno v tom, co a jakými prostředky chce sdělit. A také tak bez zbytečných formalit činí. Svou roli v tom jistě sehrála stabilizovaná sestava a určitě i trubka Adama Tomáška, jakožto nová dominanta zvukového kabátku nových UŽ JSME DOMA. Na první poslech vám skupina bude vonět trošku jinak, možná někomu přijde divná přítomnost dechového nástroje, když to není tradiční ságo (Jindry Dolanského), ovšem brzy zjistíte, že i trubka souboru skvěle sluší. Navíc delší časová proluka mezi alby dala možnost poskládat skutečně silný materiál, který neošidí žádnou tradiční složku, včetně silných refrénů, sborového zpívání a prolínání hlasů. Je jedno, jestli do toho UJD buší jako v „Kapce“ nebo „Úkrytu“, budovatelsky sborují v „Propasti“, rytmizují na liché v „Navijáku“ či se jen probírají silnými melodickými motivy, které různě ozvláštňují a střídají s nervními záškuby („Stropy“, „Mariana“ a další). Od začátku do konce totiž všechno drží pěkně pohromadě a pověstná červená nit má šíři námořnického lana.

„Jeskyně“ je skvělou hloubkovou sondou. Vrací se, přitom jde dopředu, překvapí tím, že drží vlastní vizi. Snad na následovníka nebudeme muset čekat dalších sedm let a snad si soubor uchová aktuální fazónu. Podobně nadčasové (nebo přesněji snad mimočasové?) věci u nás totiž jen těžko hledat.

P.S. Teď by ještě nebylo marné vydat Wankovy písničky z večerníčku „Krysáci“, neboť i tam se skrývají malé perličky, které by se mohly blýsknout.

Jak hodnotím alba posledního (dejme tomu) desetiletí:
Uši [9/10]
Rybí tuk [7/10]