THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zajímáte-li se o alternativní metal, konkrétně o kapely upřesňující svoji hudbu slůvkem „post“, pak byste měli znát švýcarské seskupení KNUT. Tato kapela, jejíž začátky spadají až někam do roku 1994, nikdy nebyla příliš aktivní, ale za to nikdy neslevila ze svého odhodlání hledat nové hudební cesty. Novinka „Wonder“ je studiovou nahrávkou po pěti letech a zachycuje skupinu v tradičně extrémním a těžko zařaditelném směřování. KNUT mají opět tvrdý kamenný zvuk, jsou stále stejně nekompromisní a jakkoliv je označení „experimental – hardcore/post-metal“ divoké, tak jejich produkci popisuje velmi přesně.
Novinka začíná nečekaně ostře. První čtyři kusy jsou sice kratší stopáže, ale i přesto vám dají zabrat. Agresivní řev a náročné rytmické kotrmelce lze jen těžko k něčemu přirovnat. Sludge? Mathcore? Metal? NEUROSIS? Určitě od každého něco. Po rychlém a agresivním začátku se však album začne pozvolna měnit. Počínaje pátou „Ultralight Backpacking“se řežba zklidní a nastoupí pomalejší, temnější tvář KNUT známá z předchozího alba. Novinka se snaží být více členitá, ale v globálu ji k údernosti, kompaktnosti a síle alba „Terraformer“ kus schází. KNUT na aktuální desce kombinují rychlé a agresivní mathcore zběsilosti s pomalými instrumentálními obrazy takovým způsobem, že v některých skladbách běsní na hranici příčetnosti a v jiných se vší vážností rozdávají post rockovou depresi. Zatímco začátku alba dominuje rychlost a agrese, tak posledních zhruba dvacet minut se naopak nese v pomalém tempu pouze instrumentální(!) hudby. Obě polohy spolu dost kontrastují a výsledek proto působí trochu schizofrenně.
Nejvýraznější nástroj v hudbě KNUT jsou bicí. Vynikají svoji razancí a kamenným zvukem, který dodává hudbě této kapely tu správnou tvrdost. Kytary jsou hrané dost osobitě a se specifickým, trochu zastřeným zvukem se věnují buď anti-rytmickým zasekávačkám, nebo tvoří zvukové plochy podobné těm od švédských mistrů CULT OF LUNA. Jako nejvíce podařené skladby se jeví strhující „Lemmings“ (se zajímavou kytarovou vyhrávkou) a závěrečný osmiminutový velikán „Wonder / Daily Grind“.
KNUT nám v podobě tohoto alba znovu přichystali porci netradiční hudby, která stojí jako vždy stranou všech trendů. Tito muzikanti se zkrátka nikam nehrnou, drží se striktně stranou mainstreamu a objeví se jen tehdy, když mají co říct. Nemohu se ubránit přirovnání k podobně směřujícím kapelám kolem českého vydavatelství Silver Rocket. GNU, DĚTI DEŠTĚ, ESGMEQ, a jim podobné spolky jdou velmi podobnou cestou. KNUT zůstávají na poli extrémní hudby originální a vcelku snadno dokážou přesvědčit svou cílovou skupinu odhodlaností a opravdovostí. Otázkou však zůstává, kolik se najde posluchačů s dostatečně otevřenou myslí, aby tuto kapelu pochopili a do té její divočiny ji následovali. Tento problém je ale nejspíše ten poslední, se kterým si KNUT budou kdy lámat hlavu.
KNUT jako vždy tvrdí, nekompromisní a těžko uchopitelní.
7 / 10
Didier Severin
- vokály, elektronika
Jerome Doudet
- basa, elektronika
Roderic Mounir
- bicí, kytara
Christian Valleise
- kytara
Tim Robert-Charrue
- kytara
1. Leet
2. Damned Extroverts
3. Suckers
4. Calamity
5. Ultralight Backpacking
6. Segue 1
7. Fast Forward Bastard
8. Lemmings
9. If We Cant Fly, Well Take The Boat
10. Segue 2
11. Wonder/ Daily Grind
Wonder (2010)
Terraformer (2005)
Challenger (2002)
s/t (EP) (2001)
3-Way (10'' Split With BOTCH & ANANDA) (2000)
Ordeal (7'') (1999)
7'' Split With TANTRUM (1998)
Bastardizer (1998)
Leftovers (MCD) (1997)
7'' Split With ISHMA (1996)
s/t (7'') (1994)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.