THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
COLISEUM tak trochu klamou tělem. Pohled na obal jejich třetího alba dává tušit hrátky s temnými tématy, ale ty hledejme především v rovině textové. S pomocí hudebních nástrojů toto trio kouzlí poněkud jiný hudební žánr(y), než by se možná dalo čekat. Zainteresovaní už samozřejmě moc dobře vědí. Pro ty stačí úvodem poznamenat, že si Američané od minula neprošli nijak dramatickou stylovou změnou, ale že se v jejich případě dá hovořit o poměrně příjemném posunu vpřed.
Pokud je „House With A Curse“ něčím mimořádné, tak v první řadě tím, že se jedná o doposud nejpropracovanější nahrávku COLISEUM. Ti sice zůstávají pevně spjati se svými kořeny vyrůstajícími z punku a metalu, ale jejich současná tvář má o poznání pestřejší rejstřík grimas. Důraz na úderné riffy, nekomplikované a lehce zapamatovatelné rytmy a tah na branku zůstává neměnnou a spolehlivou konstantou, ale na albu najdeme i několik řekněme, že ambicióznějších a, pokud to tak možno říci, i epičtějších skladeb. Samozřejmě, šoupnout na úvod jednu z nich by byla veliká dramaturgická hloupost. Takže parádní úvodní dvojblok, tvořen vypalovačkami „Blnd In One Eye“ a „Everything To Everyone“ především zahřeje smysly na provozní teplotu a u těch temperamentnějších i bez problémů rozhýbe tělo. Rytmika pádí vpřed, kytary šťavnatě riffují a příjemně nakřáplý a intonačně jistý vokál Ryna Pattersona dokonale dotváří atmosféru pěkně divokého mejdanu.
Po každém pořádném mejdanu však přichází kocovina a s ní bolehlav. Jak plynou další skladby, tak skupina postupně zvolňuje rozdováděné tempo z počátku a do popředí vystupuje metalová část hudebného cítění COLISEUM. Hutné riffy dominují, důraz na melodie však zůstává. Atmosféra houstne a napětí by se dalo krájet. Skupina poodkrývá mnohem temnější část svého já, než se kdy předtím odvážila. Černobílé zátiší s lebkami začíná dávat smysl. Výsledek je velmi přesvědčivý, a když celá tato epizoda vrcholí v gradujícím refrénu „Perimeter Man“, nadšení je rozhodně na místě.
Trio z Kentucky sice bude přísahat na nefalšovanou kytarovou muziku, ale nebojí se v kontextu podobně laděné muziky takových „experimentů“, jakým je bezpochyby zvuk smyčců tvořící páteř písně „Isela Vega“, mimochodem na albu jedné z těch poklidnějších. Palbě ostrými melodickými zase neuniknete hned v následující „Lost In Groningen“, jejíž ústřední linku prostě nejde dostat z hlavy. Jakákoliv výtka směrem k dramaturgii alba je úplně lichá. Rozjařený úvod, zatěžkaný střed a opět postupné zrychlování až do závěrečné přímočaré nakládačky „Punk / Money“. Produkční složku celku má cenu zmiňovat jen do té míry, že tady se to snad ani lépe vydařit nemohlo. Razantní zvuk všech nástrojů a přesně umístněný vokál. Na nové desce Američanům prostě vyšly všechny plány. Včetně posledního článku řetězce – spokojených posluchačů. Troufám si tvrdit, že já jsem pouze jedním z mnoha.
Punkrock i metal pod jednou střechou v hezkém a harmonickém vztahu. Nejlepší deska COLISEUM!
8,5 / 10
Ryan Patterson
- kytara, vokály
Mike Pascal
- basa
Carter Wilson
- bicí
1. Introduction
2. Blind In One Eye
3. Everything To Everyone
4. Crime And The City
5. Cloaked In Red
6. Perimeter Man
7. Skeleton Smile
8. Isela Vega
9. Lost In Groningen
10. Statuary
11. Man Was Never Meant To Fly
12. Punk/Money
Sister Faith (2013)
Parasites (EP) (2011)
House With A Curse (2010)
True Quiet / Last Wave (EP) (2009)
No Salvation (2007)
Goddamage (EP) (2005)
Coliseum (2004)
Datum vydání: Úterý, 22. června 2010
Vydavatel: Temporary Residence Limited
Stopáž: 40:17
Produkce: Kevin Ratterman
Studio: The Funeral Home, Lousiville (USA)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.