THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po pěti dlouhých letech se znovu hlásí o slovo pozoruhodný retrařský levoboček švédského kytaristy Michaela Amotta. Od poslední řadovky „Demons“ se však v táboře SPIRITUAL BEGGARS udály mnohé změny, které rozhodně stojí za připomenutí. Jednak se klávesák Per Wiberg začal v průběhu uplynulé pětiletky aktivně věnovat krajanům z OPETH, což mu však nikterak nebránilo ve fungování na letošní novince „Return To Zero“. Jiného názoru však byl zpěvák Janne „JB“ Christofersson, který „all stars“ sestavu natrvalo opustil, aby se mohl soustředit výhradně na vlastní metalové těleso GRAND MAGUS, u kterého nejenže zpívá, ale rovněž hraje i na kytaru. Náhrada byla po delší době nalezena v podobě Apolla Papathanasia, do té doby frontmana řeckých FIREWIND.
Nový materiál znovu vychází přesně z toho, co již bylo předchozími deskami vyřčeno a oslavováno. Michael Amott prostě miluje hardrock sedmdesátých let, hlavně pak DEEP PURPLE, nebo rovněž RAINBOW a URIAH HEEP. Švédové jsou tak patrně nejautentičtější a zároveň nejsvěžejší současnou partou, která bez známky nějakého opotřebování nebo zatuchlosti předkládá moderně ozvučenou verzi téhle éry rockové hudby. A dělají to tak zručně, že v jejich případě musí srdce nejednoho letitého rockera zaplesat. V žádném případě nejde o další zbytečný revival dávno překonaného, ale o svojskou rockovou jízdu, která čerpá inspiraci právě od hardrockových dinosaurů, aby vystavěla vlastní hřmotný monolit, jenž by se ani v dnešní době neztratil.
Volba zpěváka se Amottovi povedla na výtečnou, což je patrné už od burácivého úvodu v podobě skladby „Lost In Yesterday“. Mám totiž pocit, že Apollo Papathanasio svého předchůdce ještě překonává. Jeho zpěv sice nemá v nižších polohách takovou charakteristickou barvu s jakou operoval JB, ale na druhou stranu vládne školenějším, různorodějším a hlavně čistším hlasem. Navíc kapele umožňuje posunout se ještě o kus k barvitějšímu melodičtějšímu projevu. Všechny skladby jsou znovu výkladní skříní hry Michaela Amotta, který svou kytarou znovu uctívá odkaz Ritchieho Blackmorea, a to aniž by jej bezhlavě vykrádal, nebo aniž by uvnitř zdejších skladeb strhával pozornost na sebe. Však dávno všichni dobře víme, že tohle není Michaelův styl. Rovněž časté využívání Wibergových hammondů bylo vždy pro SPIRITUAL BEGGARS typické a není tomu jinak ani letos. Skladby tedy oscilují mezi světlem - přímočarými vypalovačkami s výraznými nápěvy („Star Born“, „Coming Home“ a „We Are Free“) a šerem – klenutá riffová čísla ve středních tempech (zde zřejmě vrcholná „Concrete Horizon“ nebo třeba „Dead Weight“ a „The Chaos Of Rebirth“), které se dmou srdnatostí jako legendární fláky DEEP PURPLE. Nostalgickou atmosféru pak navodí dvojice teskných a mistrně proaranžovaných žalmů – „Spirit Of The Wind“ a „The Road Less Travelled“, které stojí na kombinaci kláves s akustickou kytarou, ale hlavně, kde se Apollo Papathanasio předvede jako ta nejlepší možnost, která kdy mohla SPIRITUAL BEGGARS potkat.
Znovu tedy prvotřídní práce. Síla „Return To Zero“ není ani tak v hutnosti a energii, s kterou vládla většina starších děl, ale zejména v barvitosti provedení, muzikantské vycizelovanosti a stoprocentní autenticitě přenesení hudby sedmdesátých let do současnosti.
Hodnocení předešlých alb, s kterými jsem měl tu čest:
Another Way To Shine (1996) - 6/10
Mantra III (1998) - 8/10
Ad Astra (2000) - 10/10
On Fire (2002) - 8/10
Demons (2005) - 8/10
Po pěti letech znovu velice dobrá porce hardrocku od Michaela Amotta - oslavujícího zde odkaz dinosaurů sedmdesátých let (DEEP PURPLE). Nový výtečný zpěvák Apollo Papathanasio se stal rozhodně přínosem.
8 / 10
Apollo Papathanasio
- zpěv
Michael Amott
- kytara
Sharlee D´Angelo
- baskytara
Per Wiberg
- klávesy
Ludwig Witt
- bicí
1. Return To Zero
2. Lost In Yesterday
3. Star Born
4. The Chaos Of Rebirth
5. We Are Free
6. Spirit Of The Wind
7. Coming Home
8. Concrete Horizon
9. A New Dawn Rising
10. Believe In Me
11. Dead Weight
12. The Road Less Travelled
Earth Blues (2013)
Return To Zero (2010)
Demons (2005)
On Fire (2002)
Ad Astra (2000)
Mantra III. (1998)
Another Way To Shine (1996)
Spiritual Beggars (1994)
Vydáno: 2010
Vydavatel: InsideOut Music
Stopáž: 57:35
Produkce: Rickard Bengtsson
Studio: Sweetspot Studio
„Return To Zero“ pro mě konečně znamená úplné pochopení všeobecně hlásané geniality SPIRITUAL BEGGARS. Na jakémkoliv předchozím albu, ve vším respektu, jsem nikdy nenašel tolik užasných hudebních nálad, tolik noblesní pocty tradičnímu rockovému žánru v moderním a svojském pojetí jako právě nacházím na aktuálním výlisku. Hlavní rozdíl, který shledávám je v obrovském přínosu nového pěvce Apolla Papathanasioa, který svými širokými dispozicemi dokáže umocnit historicky nejrozmanitější nebo chcete-li nejodvážnější skladatelské úmysly Amottovců. Pokud jsem u předchůdců postrádal větší pestrost, tak teď jsem jí doslova zavalen a jednoduše se nestačím nabažit překrásné atmosféry vycházející ze třináctky skladeb. Zkrátka ladně tančící Apsara vtělená do vyšší rockové moci rafinovaně vdechuje svojí mantru do nástrojů švédských kazatelů, jak i nejpovedenější art naznačuje.
Moc příjemný. Ale za čtyři kila to nekoupim (za Ad Astru bych neváhal ty prachy dát).
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.