THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadská bestie jménem ION DISSONANCE nám na letošek nachystala nový kotouč pojmenovaný „Cursed“ a opět se jedná o pořádnou ránu mezi oči. Drtička ze země javorového listu se po vcelku přehledné a pomalejší kolekci „Minus The Herd“ trochu ohlédla do minulosti, zrychlila, přitvrdila a dotáhla ten svůj deathcore/grindcore/mathcore masakr do krajnosti. Nečekejte hudbu dle zažitých pravidel, opakující se sloky, refrény atd. Nic takového na albu není. „Cursed“ jsou komplikované rubanice, poslední vývojový článek technicko-brutálního extrému, Strayova noční můra. Drobné zklidnění přichází pouze v závěrečné „Pallor“ (i-tunes bonus), ale je tak nepatrné, že nestojí ani za řeč.
ION DISSONANCE sází na rychlost, dravost, brutalitu, ale zároveň i na techniku a netradiční postupy. Využívají celého prostoru, který jim hráčské dovednosti a stylové mantinely povolí a snaží se být při vražedném tempu maximálně komplikovaní. Grindové klepačky, sekané antirytmy, dvoukopákové kulomety, kytarové vyhrávky, riffy, sóla. Zrychlování a zpomalování tempa se neustále střídají v krátkých, nepravidelných intervalech a nad tím vším se rozléhá silný, ani ne moc hluboko položený řev, který se občas mění v téměř „blackový“ jekot. „Cursed“ je na první poslech možná těžké sousto, které neobsahuje prakticky žádné odpočinkové chvilky, ale ponoříte-li se do něj hlouběji, objevíte zajímavé prvky, které vás vtáhnou do hry.
Ve studiu se velmi dobře podařilo zachytit agresivitu a zároveň zachovat čitelnost jednotlivých nástrojů. Kytary zní ostře, mají tak akorát přepálený/přebuzený zvuk a velmi často hrají každá něco jiného. Rytmická i sólová linka však zní i přes zdánlivou „disonanci“ společně velmi zajímavě. Bubeník stíhá ve velké rychlosti úctyhodné množství úderů, změn a přechodů. Bicí jsou tak výrazné a dělají nahrávku dynamickou a výbušnou. Materiál je však i přes svoji zběsilost poslouchatelný a překonáte-li prvotní šok, možná se vám zalíbí momenty, jako je hvízdání kytar v „You People Are Messed Up“ nebo bicí kanonády v „The More Things Change The More They Stay The Same“, bzukot kytary na začátku „We Like To Call This One...Fuck Off“ nebo pomalý psycho rozklad v „This Is Considered Mere Formality“. Nápadů je na albu dost. Možná až příliš a „Cursed“ se může zdát trochu překombinované. K albu je však třeba přistupovat jako k celku, neboť se v první řadě jedná o performanci, jejíž hlavní cíl je usmažit vaše mozkové závity a je tedy celkem jedno, kterou skladbu zrovna posloucháte.
Je obdivuhodné, jaké kreace dokázali ION DISSONANCE vymyslet a s jakou energií je pak i nahrát. Nevím, jestli tu něco takového někdy bylo, ale ve srovnání s nejbližší konkurencí musím konstatovat, že oproti THE DILLINGER ESCAPE PLAN jsou hutnější, valivější, oproti BENEATH THE MASSACRE propracovanější a techničtější, oproti PSYOPUS údernější, oproti THE RED CHORD složitější a tvrdší a oproti MESHUGGAH rychlejší. Ať počítám, jak počítám, tak ze souboje uvedených spolků vychází „Cursed“ jednoznačně jako největší ukrutnost a ION DISSONANCE si za ní právem zaslouží korunu krále brutálně-technického extrému. Přeji příjemný poslech.
ION DISSONANCE spojili výbušnost „Solace“ s kreativitou „Minus The Herd“, přidali více techniky a dravosti a posunuli se tak na samý vrchol extrémní scény.
8 / 10
Kevin McCaughey
- vokály
Antoine Lussier
- kytara
Sebastien Chaput
- kytara
Yannick Desgroseillers
- basa
Jean-François Richard
- bicí
1. Cursed
2. You People Are Messed Up
3. The More Things Change The More They Stay The Same
4. This Is The Last Time I Repeat Myself
5. No Care Ever
6. After Everything That's Happened, What Did You Expect
7. We Like To Call This One...Fuck Off
8. Can Someone Please Explain This to Me?
9. Disaster In Sight
10. This Is Considered Mere Formality
11. This Feels Like The End
12. They'll Never Know
13. Pallor (bonus)
Cursed (2010)
Minus The Herd (2007)
Solace (2005)
Breathing Is Irrelevant (2003)
.357 (demo) (2003)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 49:07
Produkce: Antoine Lussier
Studio: Wild Studios, Quebec (Kanada)
ION DISSONANCE počtvrté a znovu jinak. Ovšem jestliže byla předešlá alba "Solace" i "Minus The Herd" kroky vpřed, je "Cursed" (bohužel) jistým krokem vzad. Kanaďané totiž převážně rekapitulují, od poměrně uhlazeného "Minus The Herd" se vrací zpět ke komplikovanosti "Solace" a obhroublosti "Breathing Is Irrelevant". Jinými slovy, nenabízejí nám toho tolik nového jako kdykoli v minulosti. Tím máme za sebou jediný problém desky a současně i důvod, proč pod tímto odstavečkem nedefiluje nějaká ta vyšší cifra. "Cursed" je bez diskuzí nejvíce komplexním albem v kariéře ION DISSONANCE, je extrémně technické, avšak mnohem organizovanější než "Solace", je tvrdší a ve všech směrech extrémnější než debut a konečně si zachovává i hloubku, rozjímavost a koneckonců i jistou "hravost", tedy atributy tolik typické pro třetí řadovku "Minus The Herd". Deska navíc disponuje neuvěřiteně živelnou produkcí i citlivým, učebnicově vyváženým mixem. Králové tech/death core vydali svoje best of, nicméně příště se již budou muset znovu pustit do objevování nových horizontů. A to bude v rámci tak úzce vymezeného žánru, jakým deathcore bezesporu je, úkolem nesmírně obtížným.
Kdo čekal, že po předchozím albu budou Kanaďané už jen zvolňovat, musí být novinkou velice překvapen. Nahrávka, na které se neustále něco děje, plná dramatického napětí a strhujících momentů. ION DISSONANCE dali z mého pohledu stagnujícímu žánru pořádně veliký impulz a zároveň přišli s jednou z nejlepších desek letošního roku.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.