THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mají-li heavy metalisté někdy svátek, pak je to zajisté ve chvílích, jako je tahle. Legenda, která je jako jedna z několika nejvíce zasloužilých podepsána pod dospíváním těžkého kovu, se po čtrnácti letech přetěžké hibernace vrací, aby ještě alespoň jednou dala všem okusit jaké to je, když vydává nové album. Dvacátého srpna letošního roku jsme si takovou slavnostní chvíli mohli vyzkoušet všichni na vlastní kůži, protože onen dlouho odepíraný pocit nám zprostředkovali slovutní ACCEPT, kteří pod titulkem „Blood Of The Nations“ rozeslali do všech světových přehrávačů zbrusu novou třináctku skladeb.
Nejdůležitější otázku, totiž zda se znovuzrodit s neodmyslitelným Udem Dirkschneiderem za mikrofonem či se bez něj raději neobrozovat vůbec, vyřešily ústřední mozky kapely Wolf Hoffmann a Peter Baltes filištínsky, když zvolily třetí variantu a na post zpěváka angažovaly Marka Tornilla. Hlasově to byl celkem dobrý tah, jistá hrubost a chraptivost projevu, tolik typická pro zpěváka této skupiny, mu rozhodně neschází a zároveň (což je zřejmě ještě důležitější) není žádnou bezduchou kopií Dirkschneidera.
Jenže to je pořád jen půlka úspěchu, v nějž slavná pětice bezpochyby úporně doufala. Pro tu druhou bylo zapotřebí vymyslet a natočit materiál, před nímž by se metalový svět nejlépe posadil na zadek. Respektive, vyvolat ducha kapely (když už je tedy vyvoláváno i její jméno) z megaúspěšných osmdesátých let minulého století a nechat zaznít skladby, které vás ve hřmotně zatěžkaném heavy metalovém tempu, rezonujícím zvláštním solingenským odérem, vezmou za srdce a řádně rozpumpují veškeré vaše adrenalinové zásoby. A tady, ať se na mě ortodoxní příznivci (jsou-li jací) krvavé „viktorky“ z obalu desky nezlobí, tady se mi zdá, že to úplně nefunguje. Jistě, nahrávku zdobí několik povedených, zvučně fungujících věcí (v jejich čele úderný otvírák „Beat The Bastards“ a nostalgické mašírovačky „Teutonic Terror“ a „The Abyss“, po nichž lze zabrat i na tradičními sborovými refrény zaštítěné „Time Machine“ a titulní „Blood Of The Nations“, na baladu „Kill The Pain“ a dejme tomu i na symfonicky probleskující „Shades Of Death“), ale zároveň mám na některých jejích místech (zejména později v průběhu hracího času,) dojem, že místo vymýšlení se spíše jen recyklovalo, a to nejen z vlastního. Navíc síle zásadních pecek typu „Fast As A Shark“, „Metal Heart“ či „Princess Of The Dawn“ se na celém albu nepřibližuje téměř nic (a naopak, třeba takový pokus o vzkříšení ducha posledně jmenované skladby v „New World Comin´“, v refrénu naprosto nepochopitelně rezignující na typickou metalovou důslednost, je poněkud nešťastný), takže ony vyjmenované pozitivní okamžiky, byť jich samozřejmě není zrovna nejméně, mi stále připadají jako poněkud málo na to, že jde o album ACCEPT, navíc po takovém půstu.
Vpodstatě je to tedy jen mírně nadprůměrná heavy metalová deska, nic víc bych v „Blood Of The Nations“ nehledal. Mírně nadprůměrná deska na úrovni U.D.O.va „Dominatora“, přimícháme-li do toho i aktuální výsledky zbývajících originálních členů ACCEPT, rovnající se ničemu extra zásadnímu, obohacenému o pár vydařenějších momentů. Kdyby to pánové bývali přeci jen dali dohromady v té úplně nejsilnější sestavě a použili to nejpovedenější z obou předmětných alb, věřím, že by z toho možná mohlo být heavy metalové album roku. Takhle je ovšem samotné znovuzrození ACCEPT daleko větší událostí než celé „Blood Of The Nations“, což zamrzí o to víc, že k němu bude samozřejmě už navždy patřit.
Ale ano, jsou to ACCEPT a jsou z toho i kolikrát výrazně slyšet, jen ta forma není tak úplně oslňující, jak nejdříve zveřejněná skladba „Teutonic Terror“ slibovala.
7 / 10
Mark Tornillo
- zpěv
Wolf Hoffmann
- kytara
Herman Frank
- kytara
Peter Baltes
- baskytara
Stefan Schwarzmann
- bicí
1. Beat The Bastards
2. Teutonic Terror
3. The Abyss
4. Blood Of The Nations
5. Shades Of Death
6. Locked And Loaded
7. Time Machine
8. Kill The Pain
9. Rollin´ Thunder
10. Pandemic
11. New World Comin´
12. No Shelter
13. Bucketful of Hate
Humanoid (2024)
Too Mean To Die (2021)
The Rise Of Chaos (2017)
Blind Rage (2014)
Stalingrad (2012)
Blood Of The Nations (2010)
All Areas - Worldwide (Live) (1997)
Predator (1996)
Death Row (1994)
Objection Overruled (1993)
Staying A Life (Live) (1990)
Eat The Heat (1989)
Russian Roulette (1986)
Kaizoku-Ban (Live EP) (1985)
Metal Heart (1985)
Balls To The Wall (1984)
Restless And Wild (1982)
Breaker (1981)
I´m A Rebel (1980)
Accept (1979)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 67:16
Produkce: Andy Sneap
Studio: Backstage Studio, Derbyshire, VB
Těžko uvěřit, že bych někdy poslouchal ACCEPT. Leč nereálné se stalo skutkem. Nová deska je opravdu parádním kusem metalu. I když bohužel trošku nad dimenzovaným. Po naprosto zdrcující úvodní čtveřici skladeb už kapela maže posluchačům pouze med kolem pusy. Album se znovu rozjede až v závěru a menší prostřih skladeb by mu tedy rozhodně neškodil. Za velký příslib do budoucna pokládám Markův zpěv, který v nepočetných momentech dokazuje, že by se snad s jeho pomocí kapela nemusela nutně jen držet svého kopyta.
Je všeobecně známo, že každý comeback legendy je vždy tak trošku o držku. Hudba by však měla hovořit sama za sebe a nedávno vyšlá novinka čtrnáct let hibernujících ACCEPT když už nic jiného, tak předkládá v novém a dosti působivém provedení jakýsi příjemný průřez jejich minulou tvorbou. True retro feeling má, dle kapely, nejvíce na svědomí producent a jejich velký fanda Andy Sneap (Wolf Hoffmann: „On zná ACCEPT lépe než my samotní“). Album tedy šlape výtečně. Na překážku i pro dlouholetého příznivce může být až přílišná žánrová senilita, spojená i s poměrně, diplomaticky řečeno, klasicky duševně vyspělými heavy metalovými texty, ale tohle poměrně úspěšně žehlí svěží kombinace výborného a různorodého výkonu velmi dobře etablovaného nového pěvce a živoucí energie sálající z celého kvintetu. Jako další problém bych možná viděl i přílišnou délku - takový pro mě nepochopitelný mor téměr všech „navrátilců“ (např. postradatelná je až příliš sladká „Kill The Pain“). Na druhou stranu nemám vůbec problém projet album vícekrát po sobě a stejně tak si neumím koncepci představit bez na sedmou pozici trefně zařazeného klidnějšího bonusu „Time Machine“, tak trochu připominající stejně jako „The Abyss“ letos naopak definitivní konec avizujicích SCORPIONS. Koněčně se musím řečnicky zeptat: „Bude podobný materiál takto hodně překvapivě skvěle fungovat i příště?“ Je však vůbec potřebné vědět co bude dál, když nejdůležitější je, co se děje právě teď? Pětice pánu v pokročilejších letech koncertuje jako za mlada, očividně je to baví a legiony spřátelených duší, co jsou za to ochotni zaplatit, přirozeně asi také. „Blood of the Nations” je výmluvnou deklarací, že pokud něco děláte s láskou, tak se výsledek dostaví bez toho abyste moc přemýšleli zda-li to náhodou neděláte špatně nebo zbytečně.
DOSTALI TO TAM! :-) Nějakou dobu jsem se srovnával s faktem, že se u ACCEPT již nikdy nebude durdil brunátný maršálek z Wuppertalu, již třicet let platící za synonymum militantně buldočího zaujetí pro metal, nýbrž pouze nějakej americkej mafiánek, co vypadá jako mladší brácha Roberta DeNira. Už mi to však vůbec nevadí. Mohu totiž s čistým svědomím říci, že se Mark Tornillo se svou nelehkou úlohou porval se ctí a odvedl zde opravdu dobrou práci. Cože dobrou? Přímo výbornou.
„Blood Of The Nations“ je deskou, která je dělaná přímočaře a pro fanoušky ACCEPT, a protože jsem měl na její naposlouchání dostatek času, a její kvalita za tu dobu vykazovala pouze narůstající tendence, musím se za ní postavit. Ukázalo se totiž, že nemá žádných slabších míst. Hymnický "teutonic metal" je znovu svěží, přesně jak v dobách největší slávy Němců a každou minutou upoutává pořádnou dávkou zdravé agrese. Takhle kvalitní čistě heavy metalové desky dnes zkrátka nevznikají, tudíž, po všemožných stylových fůzích a kombinacích žánrů prostupujících tvrdě rockovou scénou, při poslechu nových ACCEPT, člověk hned lépe dýchá a cítí hrdost na staré pořádky a tradici metalové hudby. Wolfi je po pětadvaceti letech znovu v životní formě a to ať už nás zde spolu s Hermanem Frankem zásobuje říznými laufy (třeba jako v nekompromisní "Pandemic") nebo kouzlí sóla v jediné zdejší baladě (krásné "Kill The Pain"). U tradičních sborů ve skladbě "Shades Of Death" nebo u povedeného titulního záseku, se musím až potutelně usmívat, jak jsem se zdejším opakováním metalového výraziva spokojen. Nikdo neočekával, že ACCEPT přijdou s albem, které by dalo zapomenout na jejich nejlepší desky, novinka však jejich kvalit téměř dosahuje. Její „Krvavá pečeť“ s přehledem drtí vše, co v táboře ACCEPT vzniklo od časů podceňované „Ruské frajeřinky“.
Rozpoznatelná chuť pokračovat, nehynoucí zaujetí pro heavy metal a velká dávka energie těmhle padesátníkům rozhodně nechybí, takže mi z toho vychází prvotřídní a opravdu poctivá řemeslná práce. Úvodní trojice („Beat The Bastards“, „Teutonic Terror“, „The Abyss“) a rovněž trojice závěrečná („New World Comin´“, „No Shelter“, „Bucket Full Of Hate“) patří k vrcholům, nicméně, ani ostatní materiál nezaostává. Věhlasný Andy Sneap nezklamal, přičemž oceňuji hlavně fakt, že zvukově přenesl německý heavy metal do současnosti - album se vyznačuje moderním "groovy" zvukem, který pulzuje jako živý organismus, přesto si zachovává všechna základní poznávací znamení letité hudby ACCEPT. Možná by to zde k úplné dokonalosti chtělo nepřeslechnutelný „flag boat“ typu „Fast As a Shark“ nebo „Metal Heart“, ale (jak by řekl fotbalový komentátor Čapek) - "to už se dostáváme do kategorie snů". Takhle je to tedy zatím v těsném závěsu za "Restless And Wild", "Balls To The Wall" a "Metal Heart". Přeji tedy Markovi všechno nejlepší….a ať se stane silným frontmanem, který udrží tuhle legendu při smysluplné existenci.
Vrcholky alba: "The Abyss" (absolutní jízda, šílenství v přímém přenosu - vzpomínky na první náslechy "Painkillera" zpřed dvaceti let), "Shades Of Death" (tohle je mohutná kovová obluda, která drží těžiště celého alba), "New World Comin´"(inspirovaná "Princess Of the Dawn" ovšem se svojským kouzlem a tradičně super kytarou Wolfiho), "No Shelter" (vedle "Teutonic Terror" největší hitovka, hodně svěží a příjemná na poslech) a "Bucket Full Of Hate" (riffařina jak má být, stejně jako "Pandemic" fascinuje svou přísností a důrazem). A máme tady zase nultý rok a s ním vynikající heavy metalové album od kapely, které nikdo už moc nevěřil. Album, které se brzy stane opravdovou legendou (stejně jako "Painkiller" a "Brave New World").
A teď mne již omluvte, odcházím do nejbližšího Army shopu!
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.