THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ani po príjemných pár týždňoch strávených s touto nahrávkou úplne nevyprchal pocit prekvapenia z toho, že jednu z najdrevnejších pôct posledným dňom hnutia grunge má na svedomí Erik Wunder z blackmetalových COBALT.
„Smiling Dogs“ na prvé vypočutie až hmatateľne pripomína obdobie v polovici deväťdesiatych rokov, keď si chlapci zo všetkých tých hlučných skupín z okolia Seattle jeden po druhom posadali na stoličky v štúdiách MTV Unplugged a ukázali, že aj zostarnúť sa dá s gráciou. Rovnaká paralela sa môže natískať pri MAN’S GIN – ich debut je tak odlišný od toho, pod čím bol Wunder podpísaný doteraz, ako sa len dá.
No história MAN’S GIN siaha už do roku 2005, do dôb debutu COBALT. Multiinštrumentalista Wunder trávil istý čas na turné s Jarboe, pendloval po Spojených štátoch, takže predpoklad, že „Smiling Dogs“ je iba vývojové štádium unaveného blackmetalistu, nie je najpresnejší odhad. Deväťskladbová nahrávka – aj keď trpí „domácou“ produkciou – je dostatočne vyzretá na to, aby obstála bez barličiek prirovnaní.
Celý, skrz-naskrz americky znejúci album je vystavaný na vokálnych harmóniách podkreslených decentným, prevažne akustickým sprievodom gitary, kontrabasu a sporadického piana. Talentom napísať kvalitnú pieseň Wunder bezosporu disponuje, rovnako ako výrazným hlasom, ktorý má však schopnosť polarizovať. Nie stopercentne vyspievaný vokál občas príliš „tlačí na pílu“, ale v civilnejších pasážach pôsobí vedderovsky príjemne, v miestach, kde sa zbieha viacero vrstiev, nostalgicky pripomenie Layna Staleyho.
MAN’S GIN sa však nepodarilo udržať latku na jednej úrovni. Kým zhruba každá druhá skladba je vynikajúca (úvodná, titulná vec má schopnosť okamžite „namotať“, rovnako ako „Stone On My Head“, druhá časť „Nuclear Ambition“, „The Death Of Jimmy Sturgis“ či záverečná „Doggamn“), ostatné piesne pôsobia podstatne menej výrazne – s výnimkou „Solid Gold Telephone“, ktorej hitovosť však po čase dokáže otravovať.
„Smiling Dogs“ je príjemne neambicióznym albumom „od srdca“; a podľa ohlasov kritiky čosi také raz za čas príde vhod. Tak, ako dosky ANTIMATTER len málokomu nahradili ANATHEMU a sólovka Eddieho Veddera bola len malým darčekom pre priaznivcov PEARL JAM, ani MAN’S GIN nebudú tou kapelou, na ktorej počiny sa bude s napätím čakať. Ale počúva sa tak ľahko a dobre.
Príjemný easy listening oddych pre priaznivcov severoamerickej undergroundovej scény.
7 / 10
Erik Wunder
- spev, gitara, bicie
Josh Lozano
- kontrabas, spev
Scott Edward
- gitara, spev, piano
1. Smiling Dogs
2. Free
3. Stone On My Head
4. Solid Gold Telephone
5. Nuclear Ambition Part 1
6. Nuclear Ambition Part 2
7. The Death Of Jimmy Sturgis
8. Hate.Money.Love.Woman.
9. Doggamn
MAN´S GIN jsou rozhodně nečekaným, přitom však jedním z nejpříjemnějších překvapení letošního roku. Čerpajíc z odkazu mediálně protěžovaných i méně známých grungeových seskupení, nabízejí v roce 2010 svůj pohled na temné písničkářství, s nímž by v 90. letech atakovali přední místa alternativních hitparád. A navíc mají v sestavě člena nedostižných COBALT. No neberte to.
8 nedam
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.