THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Zmoudření brutálních řezníků!“ nebo „Coloradské drtičce dochází dech!“ či jiný podobně šokující slogan se nabízí pro ocejchování nové desky CEPHALIC CARNAGE. Natolik vyklidněné a seriózní se jeví album „Misled By Certainty“ ve srovnání s předchozí tvorbou. Ovšem neděste se, kapela neztratila nic ze svých charakteristických znaků a vykročila správným směrem. Novinka není tolik „brutal“ a není ani tolik „grind“, album je více hravé, pestré, svým způsobem odlehčené, ale zároveň je stále dostatečně death metalové. Ubíhá převážně ve středním tempu a odkazuje spíše na staré žánrové klasiky z počátku 90. let, než na aktuální deathcorové trendy. Zejména ozvěny starých alb MORBID ANGEL nebo BOLT THROWER jsou často zřetelně slyšitelné.
Hlavní kouzlo současných CEPHALIC CARNAGE spočívá především ve schopnosti šikovně zapojit do hutných death metalových válců „progresivní“ prvky. Heavy metalové vyhrávky, sóla nebo krátké odbočky do jiných stylů tu sice byly i v minulosti, ale nyní dostávají více prostoru a příjemně narušují metalové hoblování. Tento jev je dobře patrný např. v povedených skladbách „Abraxas Of Filth“ nebo „Ohrwurm“, muzikanti naznačí, jak skvělými instrumentálními dovednostmi jsou vybaveni, ale nikdy nesklouznou ke zbytečné exhibici. Na albu samozřejmě najdete i grindové vypuštění páry, ale to zde plní pouze funkci zpestření jinak převážně epických (!) skladeb. Vyvrcholením desky je dvanáctiminutový kolos „Rapangaea“, kde se kapela asi nejvíce vzdálila své minulosti a odvážně vykročila do post-metalového „sludge“ světa.
Důležité pro album je střídání dvou zpěvů, z nichž ten skřehotavý připomíná Milleho Petrozzu z KREATOR a ten hlubší zas bublající odpadní výpusť. Hodně prostoru pro předvádění dostává tradičně baskytara, což nebývá u death metalové kapely zrovna časté a zajímavé jsou též oživující elementy, jako je saxofon ve výborné „Ohrwurm“ nebo mluvené slovo v „Dimensional Modulation Transmography“ nebo klávesy v závěru „Repangaea“. Nahrávka tak zní profesionálně a dělá radost posluchačům, kteří si potrpí na detaily.
CEPHALIC CARNAGE nám od časů debutové divočiny pěkně dozráli a dokázali ve zdánlivě vyčerpaném stylu neuvěřitelné věci. Aktuálně se nesnaží už tolik ohromit agresí nebo rychlostí a nabízí v první řadě propracované skladby plné umně poskládaných riffů, které dokazují, že i death metal s trochou toho grindu může znít inteligentně, srozumitelně a zůstat přitom dostatečně úderný a divoký. CEPHALIC CARNAGE zkrátka natočili opět výbornou desku, za kterou jim právem náleží respekt a minimálně osm a půl bodu.
CEPHALIC CARNAGE úspěšně rozvíjejí svoji death metalovou vizi, tentokrát za použití klidnějších a přívětivějších metod, ale v žádném případě se nekoná ústup z vydobytých pozic, naopak stále hrají moderní death metal té nejvyšší kvality.
8,5 / 10
Leonard "Lenzig" Leal
- vokály
Steve Goldberg
- kytary
Brian Hopp
- kytary
Nick Schendzielos
- basa, vokály
John Merryman
- bicí
+ host:
Ross Dolan (IMMOLATION)
- vokály
1. The Incorrigible Flame
2. Warbots A.M.
3. Abraxas Of Filth
4. Pure Horses
5. Cordyceps Humanis
6. Raped By An Orb
7. P.G.A.D.
8. Dimensional Modulation Transmography
9. Ohrwurm
10. When I Arrive
11. Power And Force
12. A King And A Thief
13. Repangaea
14. Aeyeuchg!
Misled By Certainty (2010)
Xenosapien (2007)
Digital Carnage (EP) (2005)
Anomalies (2005)
Lucid Interval (2003)
Exploiting Dysfunction (2000)
Conforming To Abnormality (1998)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Relapse Records
Stopáž: 53:35
Produkce: Dave Otero
Studio: Flatline Audio Studios
No neviem, na novinke miestami mäkká kapela, niečo ako The Faceless. Je to po pár vypočutiach, šanca na rast každopádne byť môže.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.