THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud máte pocit, že prezentace FLOTSAM AND JETSAM na předchozím studiovém zářezu „Dreams Of Death“ byla až nedůstojná téhle fanouškovsky sice dobře utajené, v zasvěcených kruzích však v jisté době značně určující thrashové úderky, při poslechu stále ještě nejčerstvější řadovky „The Cold“ zřejmě stíráte slzy dojetí. Ne snad že by ty dřívější „Sny o smrti“ svou kvalitou příliš zaostávaly za většinou materiálu skupiny, ovšem ten naprostý zvukový a produkční nedodělek skoro zabil i jinak tradičně výstavní tesknění v „Bathing The Red“, a to v něm prim hrají jen akustická kytara a zpěv. Jakmile zahřmí kytara elektrická nebo se bubeník opře do svého nádobíčka, nabírají představy o smrti skutečně reálných kontur.
Jaké štěstí, že „The Cold“ vrací naplavené věci i náklad vhozený do moře tomu správnému proudu adekvátní produkce a potřebně nabroušeného, přitom čitelného zvuku. Od úvodního zlomu v „Hypocrite“, kdy se do naprosto klidné pasáže neočekávaně zakousnou propletence sólové kytary, aby se vzápětí tempo zlomilo do riffovačky se štěkaným refrénem jak z učebnice, nám FLOTSAM AND JETSAM posílají jasnou zprávu, že jsou zpátky a tentokráte nebudou brát žádné ohledy, natož zajatce. A melodická proměna uprostřed skladby ten silný úvodní signál jen podtrhuje. Pak už je v podstatě jedno, kterou z nabízené desítky kousků vytáhneme na světlo světa. Skupina dávkuje vypjaté pasáže s klidnějšími, nebojí se opřít o beglajt, rozjet pořádný taneček hustých záseků a štěkavé deklamace, nebojí se ale ani akusticky zklidnit, třebas pod refrén, ve kterém pak už nechá čarovat na nahrávkách vždy stoprocentního Erica A.K. A když už jsme u jeho zpěvu, nelze nezmínit další zápis kapely do zlaté síně slávy (převážně)akustických skladeb – a sice „Better Of Dead“, byť ji v refrénu už oplétají bustery, protože sloky a vůbec základ má naprosto čistý. Určitě jeden z vrcholů nahrávky.
Tedy vše odpuštěno, chtělo by se zvolat. FLOTSAM AND JETSAM spojili veškeré v minulosti odzkoušené polohy v jeden funkční celek, přidali pořádnou dávku kvalitního materiálu a naštěstí protentokrát nezapomněli ani na vhodný zvukový kabátek. V podobě „The Cold“ si tak hladový posluchač spokojeně zachrochtá nad výtečnou nahrávku, která sice neposouvá hranice neslyšeného (což ani není jejím cílem), na druhou stranu ale nenudí, a přes všechny asociace let v nenávratu ztracených nutně nenavozuje pocity staroby, dýchavičnosti a odbržděného kolovrátku, jak se to děje u mnoha velkých thrashových jmen minulosti.
Autor těchto řádků tuhle „studenou“ kolekci řadí někam hodně blízko k pomyslnému vrcholu „Cuatro“, takže si asi dokážete spočítat, jak se mu zamlouvá.
FLOTSAM AND JETSAM na "The Cold" utekli hrobníkovi z lopaty.
8,5 / 10
Eric A.K.
- zpěv
Edward Carlson
- kytara
Mark Simpson
- kytara
Jason B. Ward
- basa
Craig Nielsen
- bicí
1. Hypocrite
2. Take
3. The Cold
4. Black Cloud
5. Blackened Eyes Staring
6. Better Off Dead
7. Falling Short
8. Always
9. K.Y.A.
10. Secret Life
11. Hammerhead (Live - Bonus Track)
12. No Place For Disgrace (Live - Bonus Track)
Blood In The Water (2021)
The End Of Chaos (2019)
Flotsam And Jetsam (2016)
Ugly Noise (2012)
The Cold (2010)
Once In A Deathtime (DVD) (2008)
Live In Japan (DVD) (2005)
Dreams Of Death (2005)
Live In Phoenix (DVD) (2003)
My God (2001)
Unnatural Selection (1999)
High (1997)
Drift (1995)
Cuatro (1992)
When The Storm Comes Down (1990)
No Place For Disgrace (1988)
Doomsday For The Deceiver (1986)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Driven Music Group
Produkce: Ralph Patlan and Flotsam and Jetsam
Studio: Phase Four Studios, Stealth Sound a Highland Studios
Neočekávaná energická sbírka písní, kterou ke klidné hladině průměru nestrhává stereotyp, archaická produkce a ani chladný perfekcionismus. Ba naopak, FLOTSAM AND JETSAM se zkušeně vyhnuli těmto nemocem a udělali z "The Cold" pořádně našláplou hoblovačku současného balení, s koňskou dávkou emocí. Takový monument, jaký postavil svými hlasivkami Eric (A.K.) Knutson v překrásné "Better Off Dead", se zkrátka jen tak nevidí.
Společně s "Ironbound" od OVERKILL nejlepší žánrová deska předloňského thrashového veselení a zároveň vhodná ukázka pro řádně ztrapněné kumpány z NEVERMORE, jak se to má dělat.
Bez přehánění jedno z nejlepších žánrových děl za posledních několik málo let. Arizonský kvintet na "The Cold" setrvává u svého zajetého power/ thrashmetalového stylu, ale předkládá jej v naprosto současném, dravém a hlavně autentickém balení. V této nekompromisní sbírce se totiž všechny jejich letité atributy (vypjatý zpěv Erica AK, instrumentální brilance, ostrý a energický projev, hutnost kytar) s lehkostí přemisťují do roku 2010 a nepůsobí ani trochu pateticky a vyčpěle. Dle mého nejlepší deska FLOTSAM AND JETSAM minimálně v tomhle století, spíš mám chuť napsat od klasiky "No Place For Disgrace" z roku 1988. Skvěle.
Důvod, proč se desáté řadové album FLOTSAM AND JETSAM neobjevilo v mém soukromém žebříčku nejlepších alb za minulý (pardon, předminulý, aktualizováno s ohledem "pružnost" autora hlavního článku) rok ve výroční metalopolácké zprávě „Metal Valhalla“, je naprosto prozaický. Bohužel jsem se zkrátka k „The Cold“ nedostal dříve. Kdyby se to bývalo bylo povedlo, věřím, že by mi tahle nahrávka zatraceně zamíchala pořadím na prvních místech, a to tím spíš, že od starých arizonských pardálů jsem už, upřímně řečeno, podobné vzepjetí nečekal. Ale stalo se, a já nemůžu jinak, než „The Cold“ vychválit až do nebes, protože to je skutečně album s velkým „A“, jasně nejlepší od dob prvních tří dlouhohrajících klenotů kapely. FLOTSAM AND JETSAM na něm servírují svůj thrash metalový chlebíček s navýsost citlivým instinktem pro výstižné riffy, pořádnou hrstí vzrušivé melancholie a téměř neskutečnou produkcí, takže výsledkem je sbírka skladeb, od které se jen tak neodtrhnete, ani kdyby DESTRUCTION, ARTILLERY či jiní aktivní pamětníci thrash metalových počátků vydali třeba deset alb najednou.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.