THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Otvorte a prečítajte si našu recenziu na „In Sorte Diaboli“. Nič z toho, čo v nej kolega v-dur chváli, DIMMU BORGIR za tie tri roky nezabudli. A na väčšine toho, čo nórskym lunaparkovým čiernokňažníkom vyčíta, zapracovali.
Od tohoto bodu by sa recenzia mohla ubrať dvoma smermi – a skončiť buď ako briskná poprava majstrov čierneho gýču, alebo pokračovať sňatím pomyselného klobúka pred skupinou, ktorá dokázala nehanebným a rúhačským fúzovaním popu a blackmetalu vytvoriť vlastný žáner.
Rozhodlo svedomie autora týchto riadkov. Veď ani „Puritanical Euphoric Misanthropia“ – univerzálne chválené dielo, načínajúce druhú päťdesiatku albumov dekády podľa Metalopolis, nie je ničím iným, len začiatkom cesty, po ktorej DIMMU BORGIR kráčajú dodnes. A i keď uplynulé roky Shagrath a jeho meniaca sa družina (v ktorej okrem neho pretrvali dve konštanty, Silenoz a Galder) tápali, aj vyčistenie zostavy pomohlo k tomu, že „Abrahadabra“ je – hodnotené s čistou mysľou a maximálnym možným odstupom – veľmi dobrou nahrávkou.
Čosi možno naznačí aj to, že po prvýkrát od „Stormblåst“ nie je jej názov trojslovný, niečo určite napovie fakt, že miesto hviezdneho Hellhammera bubenícku stoličku obsadil Poliak Daray (o.i. VADER) – krok, nie nepodobný výmene Adriana Erlandssona za Martina Škaroupku u žánrových kolegov CRADLE OF FILTH. Túžbu po ráznych rezoch podčiarkuje vyhadzov Vortexa a Mustisa, dlhoročných pilierov zostavy – kým prvého menovaného zaskakuje dlhoročný King Diamondov súputník Snowy Shaw (a v poslednom šteku dokonca Garm z ULVER!), v štúdiovej zostave DIMMU BORGIR držiaci basu. Miesto za klávesami po takmer pätnástich rokoch obsadil sám Shagrath.
Akoby sa v „temnom hrade“ rozsvietilo: po obligátnom intre už v nasledujúcej „Born Treacherous“ prekvapí odľahčený zvuk a hopsavý rytmus, vďaka ktorému je tohtoročné koncertné spojenie KORN a DIMMU BORGIR aspoň o kúsok pochopiteľnejšie. Nasledujúca, do biela ladená klipová „Gateways“ je ranou medzi oči – tisíckrát si môžete pripomínať, z ako prevarených ingrediencií je vyskladaná, ale tak hitový potenciál sme v blackmetale a jeho derivátoch ešte nemali. Kumšt je umocneným výberom hosťujúcej vokalistky: miesto éterickej tarjovskej divy DIMMU BORGIR ženské party zverili zemitému hlasu menej známej Agnete Kjølsrud (ANIMAL ALPHA), ktorý potenciálny radio-edit „Gateways“ nediskvalifikuje z rádiových rotácií, ale zároveň ho robí veľmi dobre rozpoznateľným.
Ďalším nečakaným atribútom je vysoká úroveň, ktorú si „Abrahadabra“ drží. Stopáž celej dosky (vo verzii bez bonusov) len tesne prekračuje preverenú trištrvrtehodinu, dĺžka skladieb sa motá okolo znesiteľných piatich minút. V strede dosky, keď sa rozhoduje o poslucháčovej pozornosti, tróni bombastická „Ritualist“, najlepšia pieseň na nahrávke. Po nič nenaznačujúcej slohe DIMMU BORGIR za pomoci orchestra Nórskeho rozhlasu odpália refrén, počas ktorého budú na akomkoľvek metalovom festivale lietať do vzduchu zaťaté päste a paroháče. Vo rozskackaných symfonických fragmentoch sa vracia déjà vu z kovenantovského „Nexus Polaris“.
Áno, všetky tie reči o staromódnosti, gýči, predvídateľnosti a čojaviemčomešte majú legitímny základ. Shagrathovci sú v kontexte roku 2010 archaickou skupinou, naveky spojenou s poslednou dekádou dvadsiateho storočia, no úpornosť, s ktorou dokázali ubrániť zabudnutiu a sebaparódii, je obdivuhodná.
Ak by som mal násťročné dieťa, tak mu „Abrahadabra“ s čistým svedomím kúpim. A viete čo, asi ho kúpim aj tým zbytkom decka, ktoré ešte ostali vo mne.
DIMMU BORGIR nahrali svoj najlepší album!
8 / 10
Shagrath
- spev, klávesy
Silenoz
- gitary
Galder
- gitary
+
Snowy Shaw
- basgitara, čistý vokál
Daray
- bicie
Agnete Maria Forfang Kjølsrud
- spev
Krystoffer 'Garm' Rygg
- spev
+
Kringkastingsorkestret
The Schola Cantorum Choir
1. Xibir
2. Born Treacherous
3. Gateways
4. Chess With The Abyss
5. Dimmu Borgir
6. Ritualist
7. The Demiurge Molecule
8. A Jewel Traced Through Coal
9. Renewal
10. Endings And Continuations
Eonian (2018)
Abrahadabra (2010)
In Sorte Diaboli (2007)
Stormblåst 2005 (2005)
Death Cult Armageddon (2003)
Alive In Torment (live) (2001)
Purtanical Euphoric Misanthropia (2001)
Spiritual Black Dimensions (1999)
Godless Savage Garden (MCD) (1998)
Enthrone Darkness Triumphant (1997)
Devil´s Path (1996)
Stormblåst (1995)
For All Tid (1995)
Inn I Evightetens Morke (1994)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 48:52
Produkce: DIMMU BORGIR, mix a mastering Andy Sneap
Studio: štúdiá v Uppsale (Švédsko) a Osle (Nórsko)
Svou duši našli už dávno (nejpozději při dosazení triumfující temnoty na trůn), svou pravou tvář jakoby naplno vyjevili až teď. Po bloumání temný duchovními dimenzemi a zakoušení euforické mizantropie stačí jednoduché magické slůvko ABRAKADABRA a v něm je vlastně vše. Hudební forma DIMMU BORGIR je jednodušší, čitelnější, má přímý tah na branku a nemá tendenci utápět se v megalománii. Ano, nové album je bombastické, ale svým specifickým způsobem vlastně sřídmé – skladby jsou postaveny jednoduše, otevřeně a vůbec neskrývají, že jejich cílem není vzbuzovat dojem mystického "bubu-umění", ale dobře zvládnuté a výtečně naaranžované metalové zábavy. Orchestr konečně dostal důstojný prostor a není jen efektním přívěškem. "Abrahadabra" kráčí ve šlépějích skvostné hitovky "Progenies Of The Great Apocalypse" směrem k inteligentní a masově přístupné metalové kutálce. Tyhle věci možná dlouho nevydrží, ale zase dokáží velmi spolehlivě zabavit. Ani si nevzpomínám, o kterém z předchozích alb DIMMU BORGIR by se dala úspěšně tvrdit i ta druhá část.
Je to tak, po impotentnom „In Sorte Diaboli“ nahrali DIMMU BORGIR solídny album. Na prvý pohľad prehnaná orchestrácia sa v konečnom dôsledku ukazuje ako veľmi funkčný prvok a nosný pilier albumu určujúci nové smerovanie kapely. Každá skladba má vlastnú ideu a smerovanie bez náznakov skladateľského tápania, ktoré bolo na predošlých albumoch skupine vlastné. Kvalitatívne prvky, ktoré urobili „Progenies Of The Great Apocalypse“ z „Death Cult Armageddon“ skvelou sa tu úspešne rozprestierajú na celej nahrávke. Atmosféra a originálna „retro“ pečať tvoria profesionálny celok, ktorý sa pomerne ľahko počúva. Nové akvizície hodnotím vcelku pozitívne, s výnimkov Snowy-ho Shawa, ktorý so sebou neprináša žiadnu pridanú hodnotu okrem nostalgických spomienok na Vortexove vokály a ich možný prínos „Abrahadabra“. „Ritualist“, „The Demiurge Molecule“ alebo aj „Endings And Continuations“ však úspešne demonštrujú silu aktuálneho personálneho jadra DIMMU BORGIR na prelome ďalšej kalendárnej dekády, na ktorú sa dá hľadieť v tomto smere pozitívne.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.