THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Debut těchto nenápadných Chilanů před lety rozčeřil hladinu doommetalového žánru svěžím a nebývale progresivním přístupem. To, že se nejednalo o pouhý výkřik do tmy, potvrdila hned následující deska „Draining The Waterheart“. S novinkou „Stream Inwards“ kapela rozhodně nepřešlapuje na místě a snaží se aktuální tvorbu směřovat i do prozatím neprobádaných oblastí.
Pro obě předchozí desky bylo typické postupné budování atmosféry a prolínání ambientních pasáží s propracovanými kytarovými stěnami, které připomínaly valící se kamení. Na novince zvolili MAR DE GRISES trochu odlišný přístup. Deska je dramaturgicky rozčleněna do dvou částí, které ukazují novou i starou tvář kapely. V případě prvních pěti skladeb, s výjimkou „Spectral Ocean“, ubylo rozvláčnosti a ke slovu se naopak dostala výraznější rytmika, která je vesměs žene kupředu v poměrně rychlém tempu. Díky kratší stopáži působí jednotlivé kusy navíc velmi zhuštěně a možná, že při prvním poslechu nabudete dojmu určité nevýraznosti, masy, do které se celá hudební matérie slévá. Podlehnout tomuto přesvědčení by bezesporu bylo chybou, protože podobně jako minulé album, i „Stream Inwards“ zraje s počtem poslechů. Sklady sice působí více jednolitě, stále však nepostrádají propracovanost, která nejvíce vystupuje na poli kytar a mnoha vzájemně propletených melodických motivech (na poprvé vás možná zaujmou „hitovky“ „Starmaker“ nebo „The Bell And The Solar Gust“). Zvolnění a částečný návrat ke známým postupům starší tvorby přichází ve třech posledních skladbách, v nichž MAR DE GRISES ukazují, že opravdu umí. Pomalé budování sugestivní atmosféry s následnou gradací funguje ve skladbách „Knotted Delirium“ a „A Sea Of Dead Comets“ stále více než spolehlivě. Ne až tolik překvapujícím, přesto příjemným zpestřením je téměř ambientně pojatý bonus „Aphelion Aura“, nesoucí se na dívčím hlasu a prodchnutý typicky svíravým smutkem. Přestože obě půle alba fungují samostatně výborně, deska jako celek působí díky tomuto rozložení poněkud roztříštěným dojmem, jakoby by se kapela nebyla jistá, který postoj stoprocentně zaujmout.
Nemá cenu polemizovat o tom, v čem je novinka lepší nebo horší než předchozí dvě desky. MAR DE GRISES ani za mák neztratili nic z toho, kvůli čemu je máte rádi. Stále umí z rukávu vysypat okouzlující skladby, v nichž je co objevovat. Snaha pojmout vlastní tvorbu znovu trochu jinak je i přes zmíněnou dramaturgickou roztříštěnost dokladem toho, že tato chilská pětice neusnula na vavřínech a v budoucnu by mohla do pro ni už poněkud těsného doommetalového žánru i nadále vnášet svěží vítr.
"Stream Inwards" sice nepraští mezi oči tak silně jako obě předchozí desky, přesto jde stále o velmi kvalitní nahrávku, která se v žánrovém peletonu držím na předních místech.
8 / 10
Juan Escobar
- klávesy, spev
Rodrigo Morris
- gitara
Sergio Álvarez
- gitara
Rodrigo Gálvez
- basgitara
Alejandro Arce
- bicie
1. Starmaker
2. Shining Human Skin
3. The Bell And The Solar Gust
4. Spectral Ocean
5. Sensing The New Orbit
6. Catatonic North
7. Knotted Delirium
8. A Sea of Dead Comets
9. Aphelion Aura (bonus)
Streams Inwards (2010)
First River Regards (EP) (2009)
Draining The Waterheart (2008)
The Tatterdemalion Express (2004)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.