THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jonathan Nuñez, frontman amerických TORCHE prohlásil v jednom z nedávných rozhovorů, že on a jeho druhové se chtějí hudbou především bavit a že si i přes veliký úspěch předchozí řadovky „Meanderthal“ (2008), který je mimochodem poměrně zaskočil, kapela bude nadále tvořit tak, jak sama uzná za vhodné. Nepodléhat tlaků fanoušků ani vydavatele je jistě předsevzetí velice pěkné a tihle chlapíci z Miami rozhodně nejsou první, kteří si jej dali, ale s jeho dodržováním to v mnoha případech už bývá ošidné.
Trio z prosluněné části Spojených států však zatím stojí nohama pevně na zemi a dokáže si své posluchače hýčkat, aniž by jim muselo servírovat pokračování dva roky úspěšného alba. Aniž by bylo nutno podrobit zaběhané schéma výraznější revizi, skrývá velmi vtipně a neotřele provedený obal ve formě obálky milostného dopisu osmičku pro kapelu již typických skladeb, které se svým výrazem oproti zdařilému předchůdci posouvají ještě více směrem k rockové rozjařenosti. TORCHE se nikdy nebrali příliš vážně a tomuto krédu zůstávají i nadále věrni. Zároveň se však snaží ctít i svoji druhou zásadu, a tou je nestát na místě a snažit se naplno využít prostředků, které nabízí vše, co je alespoň nějakým způsobem spojeno se slovem rock. Jejich nové skladby jsou oproti těžkotonážnímu „Menaderthal“ o poznání uvolněnější, vzdušnější a chtělo by se říci, že i o špetku přímočařejší.
Jestliže jsem si před více než dvěma lety v recenzi pomáhal přirovnáním k HELMET, tak na tomto tvrzení nemám nejmenšího důvodu cokoliv měnit. Platí to možná ještě ve větší míře, než kdy předtím. Skladby z tohoto dvacetiminutového mini totiž v mnoha aspektech upomínají na typickou dravost a kompoziční postupy HELMET. K těm by se ještě dala přidat i divokost a nepředvídatelnost věčných inspirátorů podobných kapel – MELVINS. To všechno jsou však jen opěrné body pro se svěží tvorbou tohoto tria nezasaženého posluchače.
„Songs For Singles“ je jeden krátký a intenzivní hudební mejdan určený především pro otevřenější konzumenty kytarové muziky. Osmička energií nabitých skladeb, zakončená rozjařenou melodickou linkou v závěrečné „Out Again“, je výmluvnou ukázkou hyperaktivního tvůrčího ducha, který ovládá vše, co TORCHE dělají. Nezbývá nic jiného, než věřit, že jim jejich zásady, přístup a především nápady vydrží co nejdéle.
Nepředvídatelní TORCHE zase trochu jinak a zase výborně!
8,5 / 10
Jonathan Nuñez
- basa
Steve Brooks
- kytara, vokály
Rick Smith
- bicí
1. U.F.O.
2. Lay Low
3. Hideaway
4. Arrowhead
5. Shine On My Old Ways
6. Last Into Unknown
7. Free The Wall
8. Out Again
Harmonicraft (2012)
Songs For Singles (EP) (2010)
Meanderthal (2008)
In Return (EP) (2007)
Torche (2005)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Hydra Head Records
Stopáž: 21:52
Produkce: Jonathan Nuñez
Studio: Dungeon Recording (Miami) - bicí, La Casa Nuñez - všechno ostatní
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.