THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naprostá nutnost pro milovníky technického death metalového pidlikání a extrémně muzikantsky nabušených úchyláren za hranicí zdravého rozumu. Pokud jste příznivci neobvyklých instrumentálních úkazů na brutální scéně, budete se u BRAIN DRILL oblizovat až za ušima. Californští řezníci jsou rovnoměrně postaveni mezi kytarové hypernakouřené riffovačky a tapované vyhrávky, jejich rychlost je však nepřekonatelná a v technickém diktátu nepolevují ani na vteřinu. Kytara se s basou neustále honí na pražcových dostizích, u kterých nelze jednoznačně určit vítěze. Možná je až škoda, že se oba strunné nástroje neustále tahají o místo na slunci, kdyby se místy trochu (a opravdu jen málo) ubralo z plynu, otevřel by se jednoznačně určený prostor pro jeden nebo druhý nástroj, který by byl jen ku prospěchu věci. Takto jsou vaše uši vystavené neuvěřitelnému tlaku, ve kterém do vás během jediné skladby BRAIN DRILL nasolí tolik not, že každé jiné kapele by to stačilo na celé album.
Pokud jste z předchozího textu dospěli k závěru, že BRAIN DRILL budou nějaký masakr, dospěli jste správně. Mega technický death metalový buldozer v závodní úpravě. Kapela má osobitý a nepolevující styl, což mohu kvitovat s povděkem. Díky dost striktnímu technickému diktátu však jednotlivé skladby trochu splývají a tvoří jednu velkou nakouřenou kořeněnou směs technických kudrlinek, které se topí v brutálním zvukovém kabátci. Ale co vlastně chtít v tomto stylu víc? V porovnání se současnou špičkou technického extrému jsou BRAIN DRILL mnohem více nekompromisní a to i v porovnání s extraligou instrumentální řezničiny formátu BENEATH THE MASSACRE. Nepolevují v rychlosti, zbytečně nesekají, ženou se stále kupředu jako závodní chrt. U „Quantum Catastrophe“ si neodpočinete, nelze relaxovat, toto je patologický ušní průplach, jedno dlouhé death metalové sólování rozsekané mezi osm skladeb. Poctivá defragmentace mozku.
Mnoho kytaristů a basáků bude chtít hodit svá fidlátka ze skály, až tohle uslyší. Když si vezmete, že jde teprve o druhé oficiální plnohodnotné album kapely, nedokážu si dost dobře představit, jak bude vypadat album další. Možná bubeník Ron Casey by mohl ještě trochu zapřemýšlet, kam to celé dál posunout, přeci jen je poznat, že se z celého kvarteta podílí nejméně na skladatelském procesu. To je však slabý argument pro to nedat BRAIN DRILL vysoce nadprůměrné hodnocení. Už jen proto, že tuto kapelu si zapisuji velmi tučným písmem do svého notýsku na stránku „MUSÍM VIDĚT ŽIVĚ“ do kolonky „technické šílenství“. Pro informaci mají na této stránce jen dva sousedy. BEHOLD... THE ARCTOPUS a PSYOPUS.
K zubatým štikám technického extrému přibyl nový dravec, před kterým by se měli mít i takoví BENEATH THE MASSACRE na pozoru. Mnoho metalových kytaristů a basáků bude chtít hodit svá fidlátka ze skály, až tohle uslyší a uvidí.
9 / 10
Steve Rathjen
- vokál
Dylan Ruskin
- baskytara, el. kytara
Ivan Munguia
- baskytara, el. kytara
Ron Casey
- bicí
1. Obliteration Untold
2. Beyond Bludgeoned
3. Awaiting Imminent Destruction
4. Nemesis of Neglect
5. Entity of Extinction
6. Mercy to None
7. Monumental Failure
8. Quantum Catastrophe
Quantum Catastrophe (2010)
Apocalyptic Feasting (2008)
The Parasites (2006)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 41:49
Produkce: Brain Drill, Zach Ohren
Studio: Castle Ultimate Studios (Oakland, California)
vid diskusia..
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.