THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Myslím, že letos bylo velice nepravděpodobné očekávat na novince německých HELLOWEEN nějaké stylové experimenty. Tahle pětice se totiž dostatečně vydováděla již před rokem, na svém rekapitulačním albu „Unarmed“, kde získaly jejich letité vypalovačky vzdušnější, dalo by se říci až popově orchestrální, kabátek. Návrat k ostrým kytarám a výrazným metalovým refrénům proběhl tedy dle očekávání.
Současní HELLOWEEN jsou ve svém ranku již natolik zabydlenou kapelou, že jsou jejich vyjadřovací vlastnosti předem velmi snadno odhadnutelné. Záleží jen na tom, jak se jim to které album povede a kolik procent skladeb přinese silné momenty nebo nějaký svěží nápad. Znajíc jejich vrtkavou formu z posledních osmi sezón, neočekával jsem zázraky, ovšem „7 Sinners“ působí jako celek velmi sympatickým dojmem. Kolekce totiž velmi zdařile spojuje všechny osvědčené ingredience stylu HELLOWEEN, prezentovaného po odchodu Grapowa s Küschem.
Jedním z nejzřetelnějších zjištění je skutečnost, že se zde kapela nebránila pořádně šlápnout na pedál. Ne že by „Hříšníci“ oplývali nějakou rychlostí připomínající pověstné začátky téhle hamburské kapely, ale znějí opravdu velmi razantně, tvrdě a moderně, stejně jako svého času album „The Dark Ride“. Mohutně se valící riffy již v úvodní „Where The Sinners Go“, dají všem jasně na srozuměnou, že u Pekelných dýní nastává, co se stylizace týče, druhé období temna. Spíše hardrockové než speedmetalové riffy zemitě duní a pořádně se nadouvají, vše následně vrcholí v refrénu s odkazy na titulek nahrávky, ovšem i na staré JUDAS PRIEST a jejich skladbu „The Sinner“ ze sedmasedmdesátého. Následná „Are You Metal?“ byla zvolena pilotním singlem, rozhodně mi však nepřijde na desce neobyčejná. Prostě průměrná sázka na jistotu, takže skladatelská záležitost Andiho Derise se sloganovým a do zblbnutí opakujícím se refrénem.
Dostáváme se tak k nejsilnější fázi alba. Zde je třeba povědět, že letos to se zapojením Sashy Gerstnera a Markuse Grosskopfa do skladatelského procesu opět vyšlo. Jejich položky patří totiž k nejlepším. Sasha sice nepatří k nejosobitějším kytaristům, ale je již od minule zřejmé, že postupem let plně pochopil, o co HELLOWEEN dnes jde, a tak jím psané songy dokáží kolekci vždy obohatit. Tak třeba „Who Is Mr.Madman?“, která svým textem, ale rovněž jedním fragmentem ze svého úvodu, přímo navazuje na slavnou „Perfect Gentleman“ z alba „Master Of the Rings“. Ta je zde zřejmě úplně největší hitovkou, která upoutá gradací a svou netradiční výstavbou zpěvových linek, které zde Derisovi velmi svědčí. Vynikajícím Gerstnerovým příspěvkem je rovněž rozmáchlá „My Sacrifice“ (vzpomínáte na „Giants“?), kde Andi Deris podává jeden ze svých životních výkonů nebo temná morda „You Stupid Mankind“, která zní jako metalový soundtrack k světové apokalypse. Naopak věčně usměvavý maskot Marcus Grosskopf přispěl mimo jiné skladbou mající v sobě hodně z kolovrátkové chytlavosti takových klasik jako „Dr.Stein“ nebo „Future World“, byť skladba začíná klasistickým kytarovým partem typickým spíše pro Ritchieho Blackmorea. Jeho song má jméno „World Of Fantasy“ a reprezentuje typicky veselou stránku HELLOWEEN v dobrém rozpoložení.
Je zajímavé, že „7 Sinners“ je prvním albem HELLOWEEN po deseti letech, kde všechny příspěvky snesou přísná kritéria a vytvářejí kompaktní celek bez vysloveně slabých míst. Je zde typická Derisovská balada „The Smile Of The Sun“, stejně tak jako rychlá věc od téhož autora, inspirující se rannými RAINBOW – „Long Live The King“ nebo tradičně bombastický závěr v podobě „Far In The Future“. Michael Weikath dodal letos dvě věci a obě označuji razítkem s nápisem „V pořádku!“ - typickou power metalovou hymnu „Raise The Noise“ a pak hutnější věc „The Sage, The Fool, The Sinner“. Osobně jsem tak s novým neobvykle kompaktním a důrazným albem velmi spokojen, i když pošesté mě na koncert už nikdo nedostane.
Nejlepší skladby: „Who is Mr.Madman?“, „Raise The Noise“, „World Of Fantasy“ a „My Sacrifice“.
Nejlepší album HELLOWEEN za posledních deset let (tedy od časů "The Dark Ride"). Hutné, zemité, se spostou výborných skladeb. Žádné retro se však nekoná a vše pohlcuje moderní zvuk. Jinak samozřejmě typičtí HELLOWEEN Derisovské éry.
8 / 10
Andi Deris
- zpěv
Michael Weikath
- kytara
Sascha Gerstner
- kytara
Marcus Grosskopf
- baskytara
Dani Löble
- bicí
1. Where The Sinners Go
2. Are You Metal?
3. Who Is Mr. Madman?
4. Raise The Noise
5. World Of Fantasy
6. Long Live The King
7. The Smile Of The Sun
8. You Stupid Mankind
9. If A Mountain Could Talk
10. The Sage, The Fool, The Sinner
11. My Sacrifice
12. Not Yet Today
13. Far In The Future
14. I´m Free (bonus track)
Helloween (2021)
United Alive In Madrid (2019)
My God-Given Right (2015)
Straight Out Of Hell (2013)
7 Sinners (2010)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
Gambling With The Devil (2007)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
The Dark Ride (2000)
Metal Jukebox (1999)
Better Than Raw (1998)
High Live (1996)
The Time Of The Oath (1996)
Master Of The Rings (1994)
Chameleon (1993)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
Live In The U.K. (1989)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Walls Of Jericho (1986)
Helloween (EP) (1985)
Vydáno: 2010
Vydavatel: SPV/ Steamhammer
Stopáž: 62:19
Produkce: Charlie Bauerfeind
Jeden z najlepších albumov Helloween-u :)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.