THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Každý hudební žánr nabízí kapely, které dokážou se ctí přežít hlavní období sezónní módy a svojí tvorbou zasáhnout dále, než dosahuje ošidná přízeň trendového obecenstva. Nahrávky těchto interpretů pak mají šanci se bez pocitu hudební prázdnoty objevit ve vašem přehrávači i po určité době a nabídnout tak léty prověřený příjemný zážitek. Otázka, zdali to bude platit i pro tento recenzovaný záznam ještě samozřejmě není úplně zodpovězena, ale jasné indicie směřující ke kladné odpovědi tady jsou.
Bezejmenná kolekce je již třetí řadovým albem čtveřice ze severoamerického východu, která počátek svého působení datuje, stejně tak jako mnozí jiní, do období největšího rozmachu současné podoby toho, co se dá skrýt pod pláštík se značkou postrock. To by samozřejmě mohlo svádět k určité skepsi, ale tu už snad GIFTS FROM ENOLA dostatečně odradili svými předchozími deskami. Ta letošní sice nad svými předchůdci nikterak nevyčnívá, ale na druhou zároveň potvrzuje kvality, které soubor demonstroval už v minulosti. Oproti „From Fanthoms“ z minulého roku disponuje novinka zahuštěnějším zvukem a díky absenci kláves a samplů, které loňský počin tak příjemně osvěžily, se zároveň jakoby i vracela k rockovému zvuku. Občasné užití vokálů, sloužících však jen jako méně nápadný doplněk k hudebním nástrojům, nemůže nic změnit na faktu, že tady máme další instrumentální album. To může s přihlédnutím ke skutečnosti, že recenzovaná záležitost víceméně spadá do postrockového žánru, znamenat buď použití osvědčeného schématu „klid-nádech-gradace-výdech“ anebo jinou možnost, za kterou si můžete dosadit v podstatě jakoukoliv kompoziční filozofii.
GIFTS FROM ENOLA volí (naštěstí) druhou variantu. Tedy ne, že by jejich hudba plynula bez nějakého vzrušení anebo gradace. K té si ale skupina nemusí pomáhat dolováním emocí prostřednictvím nic neřešícího šmidlání anebo tklivými poloakustickými motivy. Američané na to jdou prostě jednoduše s pomocí rockového / metalového zvuku a silných nosných motivů. Ty drží jednotlivé skladby pěkně pohromadě, a přestože často dochází k jejich střídání, či k celkové změně původně navozené nálady té či oné písně, jsou pospojovány velmi přirozeně a bez sázky na prvotní efekt. Výsledkem je pak jiná forma gradace či překvapivého rozuzlení zdánlivě jasně vytyčené skladby. Za všechny stačí vzpomenout třetí „Alagoas“, startující bezstarostnou „letní“ melodií, kterou doprovází upozaděný vokál. Vše nasvědčuje tomu, že kompozice má jasný leitmotiv, který si ponechá až do svého závěru, aby však zanedlouho došlo ke zvratu a vše nabralo až dramatický charakter. Jednoduché, ale prostě účinné.
Jednoduché a účinné je i celé toto album, které toho příliš mnoho neřeší, neohlíží se na aktuální trendy a ani se nebere smrtelně vážně. „Gifts From Enola“ je prostě svěží dávka sympatické řízné instrumentální muziky, které by měla být degradace opakovanými poslechy cizí.
„Gifts From Enola“ je prostě svěží dávka sympatické řízné instrumentální muziky, jíž by měla být degradace opakovanými poslechy cizí.
7,5 / 10
1. Lionized
2. Dime And Suture
3. Alagoas
4. Grime And Glass
5. Rearview
A Healthy Fear (2012)
Gifts From Enola (2010)
From Fanthoms (2009)
Loyal Eyes Betrayed The Mind (2006)
Vydáno: 2010
Vydavatel: The Mylene Sheath
Stopáž: 37:16
Produkce: GIFTS FROM ENOLA
Studio: Nate's Bedroom, bicí a basa ve strudiu Doppler Studios, Atlanta (USA)
souhlas, po dobrym splitku a skvělý první desce mě sice zarazilo s jakým shitem to vylezli ven (From Fathoms), ale tahle deska je zase vrací na jejich úroveň
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.