THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Veselá technická bruska, která vám ostrou čepelí vyřízne úsměv do obličeje a věčně tak obnaží váš chrup. To přesně prožijete při poslechu extrémního projektilu nazvaného THE TONY DANZA TAPDANCE EXTRAVAGANZA. Mix šílených math metalových prasáren a řádně obhroublého grindu, nalitého do rozdováděné trendové šablony, s rozšklebeným a notně uhozeným názvem může budit dojem, že se jedná jen o další z řady kapel, které splývají s ostatními tech-death-corey. Ale naštěstí tomu tak není. Ne zcela. Ačkoliv jsem podobnými brutal-metalcoreovými kapelami poslední dobou celkem přesycen, tato sebranka alespoň trochu vyčnívá z dnešního oceánu technicky laděných extrémních kytarovek.
Tvorba pořízků z Tennessee zní tak, jako by se ION DISSONANCE zbláznili do tapování a shreddingu. Základním stavebním kamenem většiny skladeb jsou nepravidelné záseky, které jsou zhusta bičovány deštěm tapovaných vyhrávek nebo nervních kytarových melodií. Brutální rychlé riffovačky a houpavé groovy dodávají math-metalovému základu death coreovou i thrash metalovou příchuť.
Zvuku se nedá upřít neuvěřitelná hutnost a údernost v kytarových zářezech. Není se čemu divit, vždyť kytarista Josh Travis se svojí osmistrunkou není rozhodně žádné ořezávátko a dokáže se po jejím hmatníku ohánět s precizností mistra ve výškách, aby pak mohl sklouznout do těch nejhutnějších spodků a vytvořit basovou tlakovou vlnu, jenž vám rozrezonuje vnitřnosti. A to se tento statný afroameričan dal slyšet, že co nevidět osedlá kytaru devítistrunnou. Velká škoda, že v kapele nesetrval baskytarista Mike Butler, neboť jeho styl hraní byl na extrémní scéně opravdu výjimečnou záležitostí a mě osobně by velmi zajímalo, jak by tandem Butler/Travis fungoval.
Své si najdou jak příznivci stylotvůrce lámaných neprostupných kytarových sekanic Fredrika Thordendala, tak obdivovatelé mistra tapu Christophera Arpa. Tedy jinými slovy, pokud jste na scéně hledali spojení hutného světa švédských nestorů metalové algebry a psychopatické nervózy nové tvorby rochesterských PSYOPUS, tak již hledat nemusíte. THE TONY DANZA TAPDANCE EXTRAVAGANZA se o toto přemostění postarali.
Pokud první deska těchto Amíků byla spíše vtipem než nahrávkou, kterou bych mohl brát vážně, tak druhou „Danza II: Electric Boogaloo“ se kapela tučně zapsala do encyklopedie novodobé extrémní technické hudby. Albem aktuálním pak svoji pozici jen potvrdila. Budu se těšit na pokračování.
Mix šílených math metalových prasáren a řádně obhroublého grindu, nalitého do rozdováděné trendové šablony. Na rozdíl od většiny podobných však tenhle stojí za to.
7,5 / 10
Jessie Freeland
- vokál
Josh Travis
- baskytara, el. kytara
Mike Bradley
- bicí
1. Vicki Mayhem
2. Yippie-Kay-Yay Mother!@#$%^
3. I Am Sammy Jankis
4. The Lost & Damned
5. Passenger 57
6. There's A Time And A Place For Everything
7. W.A.L.L.S.
8. Suicide's Best Friend
9. Hour Of The Time
10. The Union
11. A Trail Of Tears
12. 12-21-12
Danza III: The Series Of Unfortunate Events (2010)
Danza II: Electric Boogaloo (2007)
The Tony Danza Tapdance Extravaganza (2005)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Black Market Activities
Stopáž: 58:57
Produkce: Josh Travis
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.