THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Schopnost napsat hezké a vkusné písně se Jori Sjöroosovi musí skutečně nechat. Zatímco mnozí příznivci jeho starší tvorby nazvali předchozí album MAGENTA SKYCODE víceméně stále slušným kompilátem tvorby THIS EMPTY FLOW, tak v pořadí druhý počin jeho aktuálního uměleckého působiště ze sebe tuto nálepku rázně strhává.
Svižný start úvodní skladby „The Simple Pleasures“ naznačuje tuto změnu kurzu pěkně od samého počátku. Změnu směrem k živějším kompozicím, radostnějším pocitům, pryč od melancholického rozjímání.
Toho se Finové sice jen tak lehce nezbaví, ale tentokráte posluchače nezahrnou dávkou tklivých nálad, nýbrž mu servírují pestřejší rejstřík emocí. Sjöroosův vokál se k tomuto účelu ukázal být nanejvýš vhodným prostředníkem už v minulosti a „Relief“ mu v tomto směru poskytuje ještě větší prostor.
Přiznám se, že moje první setkání s albem však příliš veliké nadšení neznamenalo. Je to zvláštní, uvážím li skutečnost, že desítka jím nabízených písní není žádný náročným dílem, jež by se muselo během dlouhých nocí bedlivě zkoumat se sluchátky na uších. Jednotlivé motivy a melodie jsou dostatečně chytlavé hned na první pokus, refrény se pěkně vrývají pod kůži a nálady písní nemají problém na podobnou vlnu dostat i vás.
Problém byl možná zpočátku v již zmiňované změně použitých vyjadřovacích prostředků. Subjektivně jsem si musel na novou tvář MAGENTA SKYCODE chvíli zvykat. Přitom na jejich druhém albu nečeká žádná radikální stylová změna. Jádro celého jejich snažení neprošlo prakticky žádnou obměnou, což víceméně platí i o zvuku. Zručnost, s jakou proplouvají rockovými a popovými vodami je určitě neobvyklá. To ale platilo už i pro „IIIII“ (2006). Rozdíl oproti debutu činí hlavně zrychlení a odklon od příjemné melancholie někam směrem k mnohem větší náladotvorné vzletnosti a uvolněnosti.
Návrat k nostalgickému rozjímaní se sice prostřednictvím několika skladeb umístěných ve druhé polovině nahrávky přeci jen taktéž koná, ale její úvod přináší značně silný proud vydařených svižných skladeb. „Kipling“ potěší jednak přímočarým a příjemným popěvkem a taktéž velice příjemnou škálou hudebních nástrojů, umocňujících celkový dojem kreativní práce se zdánlivě triviálními hudebními postupy. Zato následující „Night Falls On The Rifle“ je vynikající demonstrací naléhavého hlasu Jori Sjöroose a krásné melodie, jíž prostě nelze nepodlehnout.
Marně si v některých chvílích budete říkat, že je to ve své podstatě přeslazená břečka, protože i navzdory evidentní dávce sladkobolnosti to prostě není pravda. MAGENTA SKYCODE sice tvoří hudbu, schopnou tato zdání opakovaně vyvolávat, ale zároveň ani na moment nepřekračují pomyslný Rubikon, za kterým se nachází už jen fádnost a prvoplánové ždímání emocí. Nedovolí to jednak již několikrát vyzdvihovaný Sjöroosův podmanivý hlas a nedovolí to ani jeho kompoziční schopnosti, které mu umožňují do každé z desítky písní implantovat nějaké to příjemné překvapení, aranžérské kudrlinky anebo chytlavé melodické motivy.
Po čtyřech letech se MAGENTA SKYCODE vracejí s výbornou deskou, která svého předchůdce takřka ve všech ohledech překonává. Tato, ač v podstatě lehounce stravitelná a chytlavá hudba asi sotva kdy bude okupovat první místa různých žebříčků, ale přesto ji lze s klidným svědomím doporučit i většinovému hudebnímu publiku. S trochou nadsázky lze říci, že „Relief“ se musí zalíbit všem, aniž by se o to muselo album jakkoli křečovitě snažit.
S trochou nadsázky lze říci, že „Relief“ se musí zalíbit všem, aniž by se o to muselo album jakkoli křečovitě snažit.
8,5 / 10
Jori Sjöroos
- kytara, zpěv
Kalle Taivainen
- basa
Niko Kivikangas
- bicí
1. The Simple Pleasures
2. Kipling
3. Night Falls On The Rifle
4. Sometimes
5. King Of Abstract Painters
6. Trains Are Leaving The Yard
7. The Old World
8. Escaping Outdoors
9. Montan
10. We’re Going To Climb
We Will Be Warm (EP) (2013)
Relief (2010)
We're Going to Climb / Escaping Outdoors (7") (2009)
IIIII (2006)
Compassion (EP) (2005)
Ano, MAGENTA SKYCODE se skutečně odklonili od nezanedbatelného vlivu THIS EMPTY FLOW, přesto jejich proměna ani v nejmenším neznamená kvalitativní sestup. Přestože mám k jejich tehdejšímu melancholickému rozjímání více než vřelý vztah, musím uznat, že co do zajímavosti a soudržnosti vítězí ve své podstatě již skoro popová nahrávka "Relief".
Pozitivní, slaďoučké, avšak neprvoplánově znějící album.
u me maximalni nadseni, odklon od TEF a priklon k britskym popovym kytarovkam jim svedci. ve srovnani s debutem jde taky o mnohem vyrovnanejsi kolekci s jasne lepsim songwritingem (prvni 4 songy jsou instantni hity!), chybi i lehce sterilni oder a fadni zvuk debutu. zkratka a dobre prijemny chytry pop, ktery skvele micha melancholii s pozitivni rozjuchanosti, coz je osvedcena kombinace, pokud se umi davkovat ve spravnem pomeru
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.