THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HEAVEN IN HER ARMS jsou kapelou, která letos vytrhla žezlo japonské dynastii vládnoucí uřvanému žánru v zemi samurajů. O kom že to mluvím? O ENVY přece. HEAVEN IN HER ARMS jsou něco jako jejich zlé dvojče. Ne tak slavný sourozenec, ale o to syrovější, hrubější a zjizvenější, který nastupuje k vládě s drtivou a nemilosrdnou silou právě v roce, kdy ENVY citelně zavrávorali ve své tvorbě.
Název skupiny pochází ze stejnojmené skladby od CONVERGE z alba „Jane Doe“, hudebně jsou však kořeny zaryté hluboko v tradici japonského screama říznutého postrockem. Zdlouhavé hypnotické melodie, které mají výpravný až éterický charakter a kruté vokály, jenž jsou erupcí dlouho zadržovaných emocí v zemi, kde disciplína, škrobené odosobnělé zvyky a konvence dědící se z hluboké historie jsou vše. Jakoby se zvedly stavidla obrovského oceánu plného napjaté frustrace a hněvu a jakmile tato masa vyteče, následuje klidné tiché ambientní pozastavení, ve kterém se sbírá síla pro další mocný výbuch emocionálního vulkánu. V těchto chvílích se skladby balí do neprostupné ambientní temnoty, která jakoby navazovala na atmosféru japonských samurajských duchařin z černobílého věku stříbrného plátna. HEAVEN IN HER ARMS se dokážou uchýlit ale také k typickým screamařským brnkavým plochám, v nich ovšem trochu kulhají ohraničeni konvencemi žánru a nebýt bicích, které tu a tam utrousí zajímavější nápad, asi bych se občas neobránil zívnutí. Z této umírněnější tváře jejich tvorby jednoznačně na „Paraselene“ nejlépe dopadla závěrečná jedenáctiminutovka „Veritas“, ve které po první třetině zvonivého průměru nastupují housle, které do skladby nasávají emoce s vervou vyhladovělých krysích mláďat u mateřského struku. Oproti současným ENVY nečekejte tolik uhlazenosti a melodické líbeznosti, HEAVEN IN HER ARMS posluchači nedávají požitky jen tak zadarmo.
Ačkoliv se nemohu zbavit dojmu, že některé počiny z počátku kariéry kapely, například demo natočené v roce 2005, obsahovaly ještě silnější materiál, tento kotouč japonskému bratrstvu bohatě stačí na to, aby vystoupilo ze stínu svých velkých inspirátorů a jednoznačně dalo světu najevo, že v době, kdy ENVY ztrácejí svůj cit pro dobře odvedené řemeslo, se tu našel plnohodnotný nástupce.
Tovaryšstvo z ukřičeného cechu v Tokiu, které dlouho stálo ve stínu mistra zvaného ENVY, touto deskou skládá učednickou zkoušku a staví se definitivně na své vlastní nohy.
8 / 10
Kent
- el. kytara a vokál
Takayuki
- el. kytara
Katsuta
- el. kytara
Kentaro
- baskytara
Rocky
- bicí
1. 46x
2. Anamnesis Of Critical
3. Morbidity Of White Pomegranate
4. Jade Vine
5. Echoic Cold Wrist
6. Halcyon
7. Butterfly In Right Helicoid
8. Veritas
Paraselene (2010)
Duplex-Coated Obstruction (2009)
Erosion of the Black Speckle (2007)
EP (2006)
Demo (2005)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Denovali
Stopáž: 54:31
Produkce: HEAVEN IN HER ARMS
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.