Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sú dva typy úspešných umelcov: takí, ktorí bojujú dovtedy, kým získajú úspech a takí, ktorí začnú bojovať až potom. PJ Harvey až do svojich „Príbehov“ bola s úspechom vyrovnaná, no potom sa čosi zmenilo. Začala s ním bojovať. Home-made album „Uh Huh Her“ bol dokázaním si, že obyčajné dievča dokáže nahrať veľký album aj samo na kolene, „White Chalk“ zase, že obyčajné dievča dokáže nahrať veľký album aj pomocou nástroja, na ktorom hrať nevie.
Nakoľko sa predošlé pokusy vydarili? Ak aj prisaháte na predaje, tak oba albumy paradoxne vrcholili v silnejšom UK rebríčku navlas rovnako ako dvojica „Dry“ a „To Bring You My Love“. Jediný úspešnejší album PJ je už len „Rid Of Me“. Či predošlými pokusmi Polly Jean dokázala, že pieseň je o obsahu a nie o forme? Určite, to však nutne neznamená, že svoje vrcholné albumy prekonala. Neprekonala.
Teraz sa o to pokúša znova a jej najnovšou zbraňou „boja“ je nový štýl spevu. Pardon za spoilovanie, no zhruba uprostred albumu svoj boj tak trochu prehrá. Dobrou správou je, že je to dobrá správa.
Nie, ani náhodou netvrdím, že sa PJ Harvey nevydaril experiment. To len, že s tónmi „All And Everyone“ sa zrazu jej hlas zmení zo subtílnej Japonky späť na tú silnú a charizmatickú Angličanku, ktorú dávno poznáme. A zrazu aj ten nový svet, ktorého sme predtým a ešte párkrát aj potom svedkami, je bezpečnejší. Ako keď sa na vrchole hory na chvíľu rozplynú oblaky a vy pod sebou zbadáte krajinu, v ktorej ste sa narodili. Niežeby nebola v opačnom prípade kvíliaca divožienka s autoharpom až taký problém.
Hudobná stránka albumu je oveľa silnejšia než textová, keďže z lyrickej stránky autorke bohvie prečo prišlo ľúto, že jej posledné albumy boli príliš vnútorné a príliš intímne. Už ste sa určite kdesi dočítali, že „Let England Shake“ rieši vojnu v Iraku a účasť Veľkej Británie v nej. Odpustite mi poznámku, v ktorej zo mňa hovorí bývalý obyvateľ Československa (zrejme) s nedostatkom pochopenia pre mierové rojčenie. Prečo sú pre toľkých ľudí o toľko väčšou traumou zlyhania, ktorých sa ich krajina dopustila, keď do nejakej vojny vstúpila, než tie, keď do nejakej nevstúpila?
S čím sa treba na „Let England Shake“ vyrovnať, je napriek charizmatickému obsahu, vážnym slovám a energickému podaniu subtílnejší zvuk. Sú ľudia, ktorým to nevadí, možno dokonca takí, ktorým to tak vyhovuje viac, podľa mňa je to škoda. Kašľať na bombastickosť, no o čo lepšie aj samotnej PJ Harvey svojho času slušala taká tá... zvuková asertivita?
Pri počúvaní albumu som si okrem (chvalabohu) tradičných typických čŕt PJ veľmi často všimol spoločné rysy s majsterštykom „Kid A“ od kolegov RADIOHEAD a so sólovkou „The Eraser“ ich speváka Thoma Yorkea. Nielen vďaka identickej téme druhého menovaného a aj napriek neprítomnosti elektroniky oproti obom.
Isté je, že album kritiku nadchol. NME mu dal 10/10, Spin 9/10, v superlatívoch sa predbiehajú aj magazíny Q a Mojo. Zoznam mienkotvorných médií v Anglicku, ktoré dali albumu plný kotol, týmto ani zďaleka nekončí. Hodnotenie je len číslo, ktoré môže hovoriť o všeličom. Oveľa dôležitejším posolstvom je, že „Let England Shake“ dokáže svojim dobrodružstvom chytiť a upútať natoľko, že ho takmer nepotrebujete porovnávať. PJ Harvey už veľmi, veľmi dlho nenahrala niečo takéto vzrušujúce.
Najlepšími skladbami albumu sú „All And Everyone“ a „Written On The Forehead“.
1. Let England Shake
2. The Last Living Rose
3. The Glorious Land
4. The Words That Maketh Murder
5. All and Everyone
6. On Battleship Hill
7. England
8. In the Dark Places
9. Bitter Branches
10. Hanging in the Wire
11. Written on the Forehead
12. The Colour of the Earth (feat. Mick Harvey)
Diskografie
Let England Shake (2011) White Chalk (2007) The Peel Sessions 1991 - 2004 (2006) Uh Huh Her (2004) Stories From The City, Stories From The Sea (2000) Is This Desire? (1998) To Bring You My Love (1995) Rid Of Me (1993) Dry (1992)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2011 Vydavatel: Island Stopáž: 40:15
Produkce: PJ Harvey, John Parish, Mick Harvey, Flood Studio: Kostol (Dorset, Anglicko)
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.