David Sylvian pro mě vždy představoval onen vzácný typ umělce, jehož pozdní počiny se nemusí krčit ve stínu těch raných a nepodléhají nudné předvídatelnosti. Stvrzuje je to i nyní zrecenzované album? Těžko říci, spíše než o „plnohodnotnou“ nahrávku se jedná o kolaboraci Sylviana a Dai Fujikary a taktéž nemalá část materiálu jsou důkladně přearanžované, ale stále “pouze” přepracované věci z Manafonu.

K těm nejprve. Mají své opodstatnění. Nabyly, z velké části díky smyčcovým aranžím, jiného výrazu a přitom mají stále poutavě intimní charakter. Instrumentální složka není již tak upozaděná Sylvianovu projevu. Ten je mimochodem jako vždy nezaměnitelný.

V podobném projevu se nesou též ostatní skladby. Smyčce, piano, glitch a podobné ambientní prvky a další tvoří prostor pro Sylvianovy poetické texty (nebo snad naopak?) a vytvářejí až soundartový celek, který se nese ve velmi poklidném duchu a rozličných náladách. Ty se střídají s neuvěřitelnou citlivostí, nostalgií zabarvená radost tu k strnulému truchlení nemá daleko.

Kvůli nezbytné rozvolněnosti, mj. perkusím, které když už jsou zastoupeny, tak nepřímočaře, a vůbec duchu nahrávky se může stát její délka lehce ubíjející. Zvlášť když poslední kousek a zároveň vrchol alba, představuje už čistě ambientní více než čtvrthodinová skladba. Přesto je trpělivost na místě a navíc se vám bohatě odmění.

Jako u každého Sylvianova díla se totiž jedná o více než působivou syntézu více žánrů, jejímž spojovacím prvkem není, byť se to tak zpočátku zdá, pouze jeho jemný a konejšívý, leč zvučný hlas. Je to cosi navíc těžčeji definovatelné, vyvíjející se a jak se zdá, přetrvává doteď. Přístup ke kompozici v duchu jak ještě dále se dostat od přímé písně a přitom jí zůstat, všestranost a také, co si nalhávat, schopnost vybrat si pro své záměry správné lidi. Je fascinující sledovat i tento zatím poslední dílek velmi dlouhého vývoje význačné osobnosti. A skutečně vzácné.