Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pryč jsou definitivně doby frackoidní odrzlosti a nespoutané energie. Britští THE HORRORS jsou na svém čtvrtém albu v pokročilém stádiu dospělosti a pevně se usazujícím pojmem v hudebním mainstreamu. Vadí? Rozhodně ne! „Luminous“ je totiž v porovnání s předchozím nesmělým vykročením rázným krokem vojenského velitele. Tam, kde se předtím skupina pokoušela trošku těžkopádně prorazit odlehčenějším a vzdušnějším pojetím, je nyní na jejím místě sebevědomý a zcela jistý projev.
Ne, „Skying“ rozhodně nebyla špatná deska, ale až na „Luminous“ jakoby si všechno definitivně sedlo a začalo dávat smysl. „Primary Colours“ byla jen výrazná epizodní role, poslední výkřik dětí z ulice, než je konečně vpustili do naleštěného televizního studia a navlékli jim oblečky s třpitivými glitry. Tak horké to však ještě ani letos nebude. Na albu přeci jen najdeme kromě vzdušných a vzletných kompozic i několik písní ohlížejících se k posledním zbytkům novovlných osmdesátek (hitová „So Now You Know“, „Jealous Sun“ silně ovlivněná indie-rockem).
Dnešní THE HORROS lze však přirovnat k interpretům, kteří se před třemi dekádami začali od post-punkové výbušnosti obracet k jemnému popovému písničkářství. Že to nemusí znít až tak stradišelně, dokonale přesvědčí skladby jako více než sedmiminutová óda na radost „I See You“ anebo hned následující nádherná balada „Change Your Mind“, ve které Faris Badwan podává jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů.
Že je ostrovní (pop)rocková scéna úplně jiná liga, než tuzemský zasmrádlý rybníček, už není ani potřeba připomínat. U alb jako „Luminous“ by se ani ten největší vyhraněnec neměl stydět za to, že jde s davem. THE HORRORS tímto definitivně vypouští svojí vlastní verzi 2.0.
1. Chasing Shadows
2. First Day of Spring
3. So Now You Know
4. In and Out of Sight
5. Jealous Sun
6. Falling Star
7. I See You
8. Change Your Mind
9. Mine and Yours
10. Sleepwalk
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.