Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KEN MODE jsou šílenci. Jejich poslední koncert na Sedmičce byl rozhodně jeden z nejintenzivnějších v minulém roce. Jejich zvuk je ještě skřípavější než CODE ORANGE, Jesse Matthewson má štěkavější a nasranější projev než sousedovic pitbul po dvoudenní hladovce a syrovost je nejdál ze všech rockových vazelín, které jsem kdy slyšel. Možná to bude tím, že KEN MODE nejsou jen tak obyčejný noise rock. Přesahy do toho nejšpinavějšího hardcoreu, případně sludge metalu jsou více než citelné. Hardcoreová témata otevírají vlastně i texty, avšak s nadhledem sobě vlastním.
Nové album je snad až na úvodní skladbu trochu otevřenější a rockovější. Trochu míň se vazbí a bahní a víc se hobluje. I tak je zvuk na mnohých místech rezavější než hřebík z rakve vaší praprabáby, leckdy mě chřestivost a nestálost basového běsnění připomíná mé oblíbené domácí baskytarové tornádo DEVEROVA CHYBA. Nejen tím jsou ale současní KEN MODE živi. Ve skladbě „The Owl…“ například objevíte i violové intermezzo. Ten zvuk a některé domalovánky mě baví takovým příjemně povědomým stylem. Když si člověk zjistí, kdo za deskou stojí, dojde mu proč. Šedou eminencí desky „Succes“ je totiž Steve Albini.
Pro mě nejšpinavější rock’n’rollová deska minulého roku a také jedna z nejlepších. Jestli zas někdy přijedou do naší republiky, rozhodně neseďte na zadku a jděte se na to peklo podívat.
8,5 / 10
Null (2022)
Loved (2018)
Success (2015)
Entrench (2013)
Venerable (2011)
Mennonite (2008)
Reprisal (2006)
Mongrel (2003)
Mongrel Tour (EP) (2002)
Internet (EP) (2000)
Awaken (2000)
Bran Neck & The Oral Goat (1999)
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!
Veľmi zmysluplný a silný návrat. Umné nadviazanie na to najlepšie z ich tvorby (prvé tri albumy) a skvelý výber speváčky. Zaslúžený obrovský úspech.
