Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jazz metal. Keď toto slovné spojenie použilo aj rešpektované zahraničné médium, bolo mi jasné, že na tom mojom prekvapujúco silnom záujme o nového Bowieho naozaj niečo bude. A keď sa neskôr pridali žurnalisti z českého verejnoprávneho rádia zameraného na náročnejšiu, povedzme alternatívnu muziku a zmätene lamentovali o „albume, ktorý trvá celú večnosť“ či „otravných saxofónových sólach“, bolo mi jasné, že hudobný rok 2016 sa začal naozaj veľkolepo.
Pred tromi rokmi David Bowie prekvapil svojich fanúšikov výbornou štúdiovkou „The Next Day“, zaslúžene oslavovanou aj na našom portáli. Vždy, keď som z nej v rádiu hral skvostný singel „Where Are We Now“, mal som radosť, nikdy mi však nenapadlo počúvať ju doma. „Blackstar“ je však úplne iná šálka čiernej kávy.
Mám pocit, že oficiálne vyhlásenia Tonyho Viscontiho o tom, že s Davidom počúvali Kendricka Lamara a „Blackstar“ je výsledkom tejto inšpirácie, budú tak trochu povestnými kamienkami Old Shatterhanda na odpútanie pozornosti. Bowieho súputník Scott Walker vydal minulý rok parádnu temnotu s názvom „Soused“. Spolupracoval na nej s kultovými Sunn O))) a keď si pustíte napríklad skladbu „Brando“, jej atmosféra veru nie je nepodobná šokujúcemu desaťminútovému dobrodružstvu titulnej skladby a prvého singlu z Bowieho nového albumu. Fascinujúce, že títo dvaja veľkí umelci dokážu byť aj okolo sedemdesiatky takíto kreatívni. A potešiteľné, že Walker je pre Bowieho podľa všetkého dôležitý rovnako ako pred takmer päťdesiatimi rokmi.
Bowieho Sunn O))) sú jazzoví muzikanti z New Yorku okolo famózneho saxofonistu Donnyho McCaslina. Práve jeho práca s dychovými nástrojmi u mňa dokonale saturuje to, čo som žiaľ nenašiel na ostatnej štúdiovej snahe nórskych Shining. Jørgen Munkeby, počúvaj a inšpiruj sa.
„Blackstar“ rastie na pulzujúcich, nepokojných jazzových základoch. Nechýbajú skreslené gitary, jemná elektronika, veľmi umne a decentne pridané orchestrálne aranžmány a nad tým všetkým Bowieho civilný vokálny prejav.
Ako napísal kolega Thorn pred jedenástimi rokmi o dvadsaťjedenročnej zásadnej nahrávke „1.Outside“, Bowieho hlas má vzácny dar vytvoriť atmosféru a vtiahnuť poslucháča do skladby. Darí sa mu to mierou vrchovatou na ploche celých 41 minút. Odskúšal som si to sám na jednom z najintímnejších a najdôležitejších miest pre posudzovanie kvality hudobných nahrávok – v aute. Na ceste, ktorá trvá viac než hodinu a je väčšinu času po diaľnici, potrebujete inšpiratívnu muziku. Takú, ktorá zaujme, nenudí a zároveň vás udržiava v pozornosti a dokonalom sústredení. Nespomínam si veru, kedy sa to niekomu podarilo tak, ako práve Bowiemu na začiatku tohto roka. „Blackstar“ je vskutku hypnotizujúci materiál.
A čo je najdôležitejšie, Bowie opäť raz nahral album, ktorý nepripomína nič z jeho minulosti. A znovu to urobil bez toho, aby zároveň popieral svoje doterajšie kreatívne počiny. Toto dokážu len najväčší umelci. „Blackstar“ je už dnes bez debaty jedným z najdôležitejších albumov tohto roka.
Bowie opäť raz nahral album, ktorý nepripomína nič z jeho minulosti. A znovu to urobil bez toho, aby popieral svoje doterajšie kreatívne počiny. Toto dokážu len najväčší umelci. „Blackstar“ je už dnes bez debaty jedným z najdôležitejších albumov tohto roka.
1. Blackstar
2. Tis A Pity She Was A Whore
3. Lazarus
4. Sue (Or In A Season Of Crime)
5. Girl Loves Me
6. Dollar Days
7. I Can`t Give Everything Away
Diskografie
Blackstar (2016) The Next Day (2013) Reality (2003) Heathen (2002) 'Hours...' (1999) Earthling (1997) 1.Outside (1995) The Buddha Of Suburbia (1993) Black Tie White Noise (1993) Tin Machine II (ako TIN MACHINE) (1991) Tin Machine I (ako TIN MACHINE) (1989) Never Let Me Down (1987) Tonight (1984) Let's Dance (1983) Scary Monsters (And Super Creeps) (1980) Lodger (1979) ''Heroes'' (1977) Low (1977) Station To Station (1976) Young Americans (1975) Diamond Dogs (1974) Pin Ups (1973) Aladdin Sane (1973) The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars (1972) Hunky Dory (1971) The Man Who Sold The World (1970) Space Oddity (1969) David Bowie (1967)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.