Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když druhé řadové album projektu, respektive už vlastně regulérní kapely AVATARIUM „The Girls With The Raven Mask“ vycházelo v říjnu loňského roku, vypadalo to, že jeho duchovní otec Leif Edling se už ve svém boji s únavovým syndromem dostal z nejhoršího. Krom zmiňovaného alba se totiž začalo hovořit i o plánech na oslavy třicátin jeho domovského spolku CANDLEMASS, nahrávání nového EP a nějakém tom koncertování navíc.
Žel, podle posledních zpráv to však není s Leifovou nemocí úplně nejjednodušší, a tak se ještě nejspíš nějaký ten pátek budeme muset spoléhat především na jeho studiovou tvorbu (v současnosti ji, mimochodem, doplňuje i další mistrův projekt THE DOOMSDAY KINGDOM), která ovšem naštěstí nepodléhá žádným světským slabostem a nemocem a je spolehlivá a pevná jako židovská víra.
Ale zpět k AVATARIUM. Komu se líbil bezejmenný debut téhle prohnilé metalové sebranky, bude v případě novinky nejspíš znovu navýsost spokojen. S Edlingovými riffy a čarokrásným vokálem Jennie-Ann Smith se totiž opět ocitáme v mrazivě podmanivé atmosféře pomalého metalu, jenž je protentokráte ještě více probarven melodickými motivy, dýchajícími náladou a příchutí sedmdesátých let minulého století. A celé to pak má znovu převelice podmanivý efekt, v jehož rytmu se dá velmi, ale opravdu velmi lehce ztratit.
Jako třeba když se odpíchne bezvadný motiv úvodní, titulní pecky, podkreslený mohutnými hammondkami a Jennie-Ann Smith se předvede v celé své hlasové kráse. Hotová kráska a zvíře uprostřed divokého tance v temném hrádku ztraceném kdesi v srdci lesní pustiny. Podobné obrazy vám pak naskakují i během dalších skladeb, ať už je to rybářská bárka sevřená vodním masivem uprostřed rozbouřeného oceánu („The January Sea“), romantická večeře pro dva při svíčkách v márnici („Pearls And Coffins“) anebo třeba temná, bezhvězdná noc na šibeničním vrchu („The Master Thief“).
Samozřejmě, sympaticky se nám z toho tu a tam zlehka a nenápadně vynoří také neodmyslitený motiv ála CANDLEMASS, aby se zase vzápětí schoval a nechal vyniknout zpěvaččině umu a klávesovým variacím, které především činí markantní rozdíl mezi oběma skupinami. To ale není vůbec na škodu, už jenom kvůli tomu, že tato „čistě náhodná“ podobnost je v případě Edlingova autorského rukopisu synonymem poctivého a smyslného hudebního projevu.
„The Girl With The Raven Mask“ tedy jednoznačně navazuje na kvality svého předchůdce a přináší další porci výtečných metalových chmur, které vás přes svůj jednoznačný příklon k typické melancholii především zahřejí u srdce. Více takových, mohu k tomu jen dodat, více takových, co v dnešní uspěchané (a chce se mi napsat post-) metalové době dokáží podobným způsobem zpomalit a promítnout do své produkce také duši.
Velmi příjemné překvapení loňského roku a jedno z nejlepších alb. Jak teda moc metal s frontwomen nemusím, tak tady výjimka potvrzuje pravidlo. Bez váhání...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.