Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtvrté album pod hlavičkou BLAZE BAYLEY vydává letos třiapadesátiletý britský umělec v situaci, kdy se stal jakýmsi koloritem toho nejoddanějšího dělníka heavy metalu. Jeho koncertní kalendář je naplněný až po okraj, čas k odpočinku v nedohlednu a živé výkony šedovousého vlka se odehrávají většinou ve skromných klubových podmínkách, jejichž návštěvnost se dá počítat maximálně ve stovkách metalu chtivých hlav.
Nic pro muže, který kdysi stál v řadách IRON MAIDEN, řeknete si asi, a já dodávám, že stejně tak nic pro muže, který dokáže servírovat tak kvalitní těžký kov, že v tom momentálně nemá ve světě (ano, čtete dobře!) konkurenci. „Infinite Entanglement“ totiž představuje Blazeho znovu jako komplexního umělce, jehož inspirační studnice je nevyčerpatelná, a proto chrlí jeden klenot za druhým. Tři roky po poslední řadovce „The King Of Metal“, šestnáct let po startu sólové kariéry s výtečným titulem „Silicon Messiah“ a stále na tvůrčím vrcholu. Kdo z aktivních heavymetalistů tohle má?
Stěžejním okamžikem novinky je textový koncept, který zcela samozřejmě přispívá k tomu, jak moc je celé album působivé a bezchybně dramaticky pojaté. Blaze se v něm vrací k jeho oblíbenému sci-fi a vypráví o kosmonautu Willimu Blackovi, který je samotný vyslán na misi, z níž není návratu: objevit jakési Keplerovy planety, tedy planety s podobnými podmínkami, které panují i na Zemi. Williamovy myšlenky, pocity, ale i komentáře okolního dění, to vše je zpracováno naprosto perfektně a v mnohých okamžicích se posluchač dokonce málem neubrání dojetí (akustická „What Will Come“, textový doplněk „The Dreams Of William Black“ či hned následující „Calling You Home“).
Prim však stále hraje heavy metal a to opětovně heavy metal V.I.P. kvality. Blaze nepodceňuje žádný detail, několikrát pracuje dokonce i se sbory, a již prakticky tradičně přichází s kolekcí, která má všechno, co kvalitní těžký kov musí mít. Těžké riffy, perfektní refrény plné těch nejnosnějších melodií a aranžmá jako hrom, do nějž se samozřejmě počítají i barevná kytarová sóla. A samosebou ještě jednu věc rovněž mimořádně důležitou, totiž Mistrův dokonalý zpěv, jehož nejdůležitější definicí pochopitelně je, že je jediný a jedinečný.
Několikrát nám z toho zavoní IRON MAIDEN („Independence“ či „A Work Of Anger“), ale už jen z toho titulu, že jsem užil výraz „zavoní“ vám musí být jasné, že nejde o nic zásadního a víc než cokoliv jiného tohle dochucení nahrávce jen pomáhá. Ta je navíc po drobné pauze na minulém albu opět plná i dvojitého kopáku, takže i v tomhle smyslu si Blaze plní ocelové „normy“.
Podezřívat ho ovšem obecně z něčeho tak přízemního, jako je plnění norem, by ovšem bylo naprosto zcestné, a jak já to vidím, „Infinite Entanglement“ je něčím daleko víc. Je výsledkem poctivé mravenčí práce talentovaného umělce, jemuž těžcekovové hudební múzy nepřestávají fandit direktně přímo z první řady. Přesně podle toho zní, přesně podle toho přináší jen ty nejvýsostnější prožitky spojené s jeho poslechem a přesně podle toho mu také přiznávám plný počet desíti metalopoláckých bodů (a ptám se sám sebe, proč už jsem to vlastně neudělal dávno). We Shall Begin, Mr. Bayley!
1. Infinite Entanglement
2. A Thousand Years
3. Human
4. What Will Come
5. Stars Are Burning
6. Solar Wind
7. The Dreams Of William Black
8. Calling You Home
9. Dark Energy 256
10. Independence
11. A Work Of Anger
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.