Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Niekedy to jednoducho prekvapí. Postupne sa potápali hlbinami vášho vlastného vedomia, ešte pár dní a úplne by ste ich vytesnili z hlavy. IF THESE TREES COULD TALK to však nezabalili a v relatívnej tichosti si vydávajú nový materiál.
Môžeme povedať, že zo všetkých subžánrov rock´n´rollu sa „ten ich“ vyčerpal azda najrýchlejšie. Štvrtá nahrávka Američanov nás v tomto... ehm, fakte skutočne len utvrdzuje – herný prejav nedoznal žiadne zmeny a dobre zorientovaného súpera na druhej strane kábla nemôže prekvapiť. Kto si však spokojne vrnel minule aj predminule a ešte raz predtým, ten nemá čo stratiť. Mladá partička je stále subjektívne v úzkom okruhu vedúcom post-rockový front na plavbe do neznáma.
Amíci z Ohia sú vôbec pozoruhodný úkaz. Keď to raz za tri-štyri roky na nich príde a uľavia si, je z toho materiál nijak nerozširujúci žánrové lúky a háje. Napriek tomu poslucháč vždy opráši spomienky na to príjemné pred pár rokmi a skonštatuje, že to ich náladové zízanie do neznáma cez okennú tabuľu mu veru chýbalo - nie každý vie čumieť tak zádumčivo i pozitivisticky zároveň.
Títo predovšetkým veria tomu, čo robia. Z rieky, do ktorej sa druhýkrát nevstupuje, štvrtýkrát vezmú všetky príznačné žánrové premisy, vďaka ktorým 99% ľudí a tri štvrtiny metlákov pri post-rocku neobsedia ani 30 sekúnd. Nevymýšľajú nič prevratné, len sa snažia najtypickejšej tvári tohto zvláštneho žánru vrátiť dôstojnosť, svedomito z nej oberú väčšiu časť vaty a troma gitarami ten použiteľný zvyšok nádherne zafarbia. Vdýchnu život banálnym tónom, dušu rozsiahlym náladovým plochám a dajú zmysel aj nie vždy cenenej repetitívnosti.
Ako vždy, ich najsilnejšou zbraňou je náladotvornosť. Počúvate muziku ideálnu ako farbistý podkres pre scénické chvíľky za volantom či na bicykli. Zároveň je špecifická melodika tak trochu únikom do iného sveta a dáva na chvíľu zabudnúť na ten náš.
Aranžérsky si to chlapci opäť dobre premysleli – medzi mnohostrunné mračná sonických búrok často prenikajú lúče milosrdných melódií a dá sa povedať, že subtílnejšia poloha aktuálne sedí „Stromčekom“ viac. Dychvyrážajúce scenérie kreslí v hlave nežne pohládzajúca „The Swallowing Teeth“, na bahnité dno vlastnej duše sa pozeráme v melancholickej ťažobe „The Here And Hereafter“, na ktorú zasa v „Iron Glacier“ nadviaže jeden z najlepších post-rockových riffov vôbec. Dunivá artiléria bicích o pár sekúnd ohlušujúco spustí obrovskú ľadovú kryhu do mrazivého oceána. Kompozične „najambicióznejšiou“ a sujetovo najbohatšou sa jednoznačne ukazuje epická „Earth Crawler“, ktorý vykazuje snáď až progresívne – metalové parametre.
IF THESE TREES COULD TALK aj na štvrtom albume robia to, čo sa im vždy darilo najlepšie – kreslia prírodné scenérie a hrajú sa s atmosférou skoro až filmových parametrov. Objavovať ich svet je opäť vzrušujúce a napriek tomu, že na rozvoj svojej škatuľky rezignovali, nenudia. V rámci post-rocku sa stali „pesničkármi“, rozprávačmi bez jediného slova a posúvanie hraníc nechali iným. Uspokoja sa so skladaním duševne povznášajúcej muziky. Verím, že to podobne dopadne aj nabudúce.
1. Solstice
2. Swallowing Teeth
3. Earth Crawler
4. After The Smoke Clears
5. The Here And Hereafter
6. Iron Glacier
7. The Giving Tree
8. Berlin
9. One Sky Above Us
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.