Tak přece jen. Přece jen se nám ten starý dobrý Rolf vrátil jako kapitán. Po dvou albech, s nimiž porušil své někdejší předsevzetí uložit RUNNING WILD k ledu („Shadowmaker“ z 2012 a „Resilient“ z 2013), a která ovšem nepřinesla téměř nic jiného než zklamání a skladatelskou impotenci, vyslyšel volání prakticky celého metalového světa a postavil se znovu za kormidlo pirátského škuneru, hodlaje do širých mořských dálav vypustit zase něco pořádného a pravého heavy metalu. Potud tedy dobrá zpráva.

S onou pořádností a pravostí to nicméně nebude úplně jednoduché. Ano, RUNNING WILD na „rychlém výpadu“ zní jako ve svých slavnějších dobách někde okolo albového klenotu „Black Hand Inn“, ale zkrátka a dobře to není úplně ono. Kapitánově ruce jakoby chyběl onen mladický stisk, s nímž ze své kytary vymačkal takové výstavní kusy jako „The Privateer“ či „The Phantom Of Black Hand Hill“, a bez nějž už mu to jde přece jen o poznání hůře.

Pár skladeb je proto na novém albu jaksi do počtu a není nic, co by vás nutilo se k nim vracet. V téhle kategorii jednoznačně hlasuji pro „Stick To Your Guns“, „Warmongers“ a „Hellectrified“, protože jsou skutečně nejslyšitelnějším vatovým zateplením nahrávky. Ve zbytku, což je naštěstí pořád většina nahrávky, už je to ovšem veselejší. Nechybí ostrý otvírák, kterému fouká do plachet čerstvý vítr („Black Skies, Red Flag“), kousky ještě rychlejší, v nichž krom solidních nápadů dostane slovo i dvoukopáková produkce („Black Bart“, titulní věc,) a ani kousky v typickém středním tempu, jež dostaly do vínku mnohé zajímavé kytarové motivy a melodie. Tady se dozajista můžeme bavit o kousavé „Blood Moon Rising“, bezvadně šlapající westernovce „Into The West“, která navíc přímo dýchá roztomilou nostalgií, nebo zřejmě největší pecce alba, „By The Blood In Your Heart“, doprovozené i krásným dudáckým partem. A pochopitelně, na albu se nachází jak vybraná a originální instrumentálka („The Depth Of The Sea (Nautilus)“), tak také typický dlouhohrající song, který má jen podtrhnout jeho nakonec vlastně docela povedený podtext (přes to všechno, co jsem napsal o pár řádek výš). A třebaže „Last Of The Mohicans“ není znovu takovým klenotem jako některé její předchůdkyně (vzpomeňme třeba „Treasure Island“), má dostatečně vykreslenou a uhrančivou tvář proto, aby přesně takhle působila.

Takže nakonec jásot? Nevím nevím, jako starý Kasparkův zaprodanec bych asi skutečně měl být nekriticky nadšený, ovšem k tomu mi „Rapid Foray“ jednoduše nedává dostatek důvodů. Ano, album to není vůbec špatné, ovšem když si k jeho naznačené nedotaženosti připočtu opětovné a čím dál zoufalejší užití automatického bubeníka či nepříliš nápaditý obal (do „dokonalosti“ dotažený v mizerném bookletem s ilustračními fotkami z lodičky – dětské hračky), nemůžu se zkrátka zbavit dojmu, že to Rolf umí ještě mnohem lépe. Uvidíme a doufejme, že hlavně uvidíme také RUNNING WILD zase po dlouhé době živě, když už tedy alespoň takto fungují jako skutečná kapela o čtyřech členech.