OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na poli predsa len k extrémnejšiemu podaniu smerujúcej technickej a progresívnej metalovej hudby sa tiež nájdu veci, ktoré ma vedia zaujať, stíham už všetko len tak z rýchlika, ale medzi albumy, ktoré tu recenziu zatiaľ nemajú, hoci by si ju zaslúžili, patrí popri síce zľahka plastovo znejúcej, hudobne však vydarenej novinke od REVOCATION aj „Terminal Redux“ z dielne pôvodne arizonských, v súčasnosti už v Pennsylvánii pôsobiacich VEKTOR.
Začali v roku 2004 a súčasná zostava je tá istá, čo sa od roku 2009 postarala o všetky tri dlhohrajúce albumy, z ktorých „najkratší“ „Outer Isolation“ trvá skoro hodinu a trojka z mája tohto roku poslucháča zo začiatku mierne vydesí rozsahom takmer úplne využitého priestoru CD. Pri desiatich skladbách, každá s dĺžkou vysoko nad päť minút, pričom záverečná „Recharging The Void“ má 13:36 žiadny div, našťastie tu ani sekunda materiálu nevyznieva vatovo.
Štyria sci-fi metalisti mi na starších veciach pripadali trochu ako VOIVOD, snažiaci sa o posun do extrémnejších prog/deathmetalových vôd, ten vplyv Kanaďanov tam skrátka cítiť bolo, jeho uchopenie či spracovanie pre 21. storočie si však zaslúžilo jednoznačne kladné hodnotenie. Na novinke, vydanej päť rokov od predošlého albumu, to je už trochu o inom, skupina sa skladateľsky aj hráčsky posunula o slušný kus a vytvorila šťavnaté mnohovrstvové metalové dielo v žánri, ktorý by sa dal označiť za technický progresívny thrash metal s miernymi vplyvmi inej hudby.
A tak si tu vypočujeme aj nejeden prog-deathmetalový moment, zľahka ovanutý záverečnou tvorbou DEATH alebo prvotinou CYNIC, a veľkú nálož uvoľnených, náladových post-rockových a post-metalových nálad, niekedy vyznievajúcich zasnene a slnkom ľahkej melanchólie prežiarene takmer ako u ALCEST. Obrovskou devízou je tu takisto kvantum melódií a filigránska gitarová práca, ktorá vynikne rovnako v svižných, úderných, niekedy aj náklepmi hnaných partoch, ako aj vo voľných pasážach. Nad hudbou sa väčšinou nesie drsný, škrekľavejší, občas skoro blackmetalový vokál, osviežený vhodne zasadeným melodickým spevom, a celkovo ma hudba na albume baví aj vďaka živosti a chytľavosti. Ak ešte VEKTOR nepoznáte, určite im dajte šancu, je to aj metalové, aj „umelecké“, aj svieže a moderné.
Frontmanova „retro-ofina“ možno ukazuje na názor, že „80. roky boli v metale aj tak najviac!“, „Terminal Redux“ je však plnokrvný sofistikovaný tvrdý metal pre súčasnosť.
9 / 10
Erik Nelson
- gitary
David DiSanto
- vokály, gitary
Blake Anderson
- bicie
Frank Chin
- basgitara
1. Charging The Void
2. Cygnus Terminal
3. LCD (Liquid Crystal Disease)
4. Mountains Above The Sun
5. Ultimate Artificer
6. Pteropticon
7. Psychotropia
8. Pillars Of Sand
9. Collapse
10. Recharging The Void
Vydáno: 2016
Vydavatel: Earache Records
Stopáž: 73:24
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.