Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Následující text byl redakci dodán jakožto recenze filmu Rafťáci. Po bouřlivé debatě v anarchistických kroužcích, několika politických krizích, verbálních rvačkách a vržených dlažebních kostkách jsem se rozhodl jej sice zveřejnit...
Také nesnášíte vtipy? Humor je vám z duše odporný a opravdu nechápete, proč má být zrovinka prvního dubna držen jakýsi apríl? Pak jste tu na správném místě.
V současné záplavě všelijakých anket, žebříčků popularity a TOP hitparád nemůže stát stranou ani náš magazín, takže tady je výběr těch nejlepších desek roku 2005 z pohledu jednotlivých redaktorů Metalopolis.
Na přelom listopadu 2005 se česká fotbalová veřejnost mohla těšit na dva nejočekávanější zápasy roku. Většina takových těch povrchních fandů byla zvědava na barážový duel naší reprezentace s Norskem...
A je to tady. Rok 1993 je pro IRON MAIDEN rokem velkých změn. Opouští je veleznámý a veleslavný Bruce Dickinson a Maidni jsou nuceni se pustit na tenký led rizika povolání.
Obdiv, nekritické nadšení, ale i pohrdání a obviňování z kýčovitosti, to vše si v minulosti vysloužila jedna z legend gothického rocku, parta vedená svérázným Carlem McCoyem.
Finsko bylo na samém počátku osmdesátých let zemí pro rockovou muziku velmi netradiční, exotickou a fakt, že se tenkrát několika dvacetiletým klukům podařil hudební průlom nejen na Britských ostrovech...
Poznáte to, raz za čas sa to stane každému. Záplava núl a jednotiek na vašom harddisku číta tisíce rarít a kompletných diskografií všetkých zásadných kapiel za posledných 20 rokov.
Pri hrabaní sa na internete som natrafil na správu z tábora poľských SCEPTIC o tom, že momentálne pripravujú nový album s názvom „Internal Complexity“.
Rok 1990 nebyl jen přelomem desetiletí, ale i další mírným schůdkem v historii IRON MAIDEN. Tentokrát ovšem schůdkem dolů. Sinusoidy života se projevují i u heavymetalových veličin a britská pětka je toho jasným důkazem.
Tak. Neuplynulo mnoho řádek od mé pitvy pověstného „The Number of the Beast“ a na přetřes přichází další z titulů IRON MAIDEN, na který si v od(p)borné kritice nikdo nedovolí otevřít hubu.
Personální rošády už v minulosti potopily hodně kapel. Stačí vzpomenout na idylické vztahy v DEEP PURPLE (odkazuji tu na ně často, takže bych nerad vyprovokoval dojem...
Víte, co vznikne zkřížením energie SEX PISTOLS a hudební preciznosti DEEP PURPLE? Heavy metal. Takže vlastně IRON MAIDEN. Asi si říkáte, jaký má smysl psát o téhle vlajkové lodi heavy metalu 80.
Zborcený svět lidských bolestí, niterných traumat, šílených snů a představ byl odedávna inspirací k vytváření fantastických paralelních světů zrůd a monster...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.