KISSIN' DYNAMITE - Back With A Bang
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vzepření se vlastní podstatě a popření sebe sama. Jako by se Finové SHADE EMPIRE pokusili vymanit z vlastních kořenů a současně zůstat věrni. Dilema, které není snadné zvládnout, ale které možná tak trochu odpovídá konceptu alba "Sunholy", na němž si skupina v textech vzala na přetřes děsivé události vražd a sebevražd amerického kultu Peoples Temple. Jejich symfonický blackmetal tak nabral trochu jinou formu, než známe z předchozích alb. Možná až překvapivě si skupina rozbila svůj dříve funkční koncept a kromě stále přítomné stylové tváře se vydala kamsi za hranice své říše až do oblastí vstřícně zpěvného a uvolněného rock/metalového ranku. Máme tedy co do činění s další skupinou, která plní dnes tak populární post blackovou škatulku. SHADE EMPIRE na to jdou ale dostatečně osobitě a svou zasmrádlou bažinu přemosťují vzletnými a baladickými vrstvami, které především po vokální stránce nabraly až poprockově přívětivou fasádu.
Střídání poloh není pro skupinu nic nového. Již na albu "Omega Arcane" (2013), které začínalo ve stylu znělky "Game of Thrones" a následně propukalo v pompézní orchestrální black metal, používali melodické vokály. Jen zde byly ještě ve formě táhlých vzletných zpěvů. Když vynechám poněkud tradiční "Poetry Of The III-Minded" (2017), trvalo skupině dost dlouho, než přišla s další porcí zajímavé hudby. "Sunholy" je ale také trochu kontroverzním dílem. Proti svému předchůdci, který se hnal pěkně v tempu v zaběhnutých kolejích, se Finové odvážili mimo stylové hranice a vyvstává dotaz na důvody tohoto úkroku. Není možné opomenout i jistou vypočítavost a snahu svézt se na populárním post blackovém trendu. Ale já zkusím věřit v upřímnost jejich vize. Provedení je totiž dostatečně sebevědomé a v jistém ohledu i osobité, takže o přejímání inspirací se tak úplně mluvit nedá. SHADE EMPIRE totiž neuhýbají do temné post metalové strže, neexperimentují s industriálem či elektronikou, ani si nehrají s populárními post rockovými odlehčeními, naopak přizvali na pomoc přívětivé melodie a lehké až hitově vlezlé rockové aranže.
Aktuální SHADE EMPIRE se tak na jedné straně dokáží držet symfonicky hutné blackmetalové polohy včetně silového vokálu, ale na druhé se umí dostat až kamsi do melodické jemnosti a pokud to trochu, ale opravdu jen trochu, přeženu, do jemnosti připomínající až lovemetalové HIM. Tato jemnost, kterou skupina do své hudby vpašovala ve formě baladické citovosti naplno propuká v poslední "Rite of Passage". Ale hlásí se o slovo často i předtím, což je při střídání s hrubě blackovými pasážemi velmi kontrastní. Opravdu výrazně to vybuchuje v přívětivé "This Coffin an Island", titulní "Sunholy" s tak trochu OPETHovskou aranží a pompézní "Maroon", do níž jsou vmíchány i jemné chóry a skladba tak bojuje s až přearanžovanou plností, současně ale nabízí silný hudební obsah, výrazné melodie i dostatek hrubé, byť symfonicky pojaté, blackové náplně. Objevují se odkazy na CRADLE OF FILTH, šikovně a funkčně použité v kontextu celkového rázu skladby.
"Sunholy" je albem prohánějícím se pod taktovkou silových riffů, stejně jako ladně plynoucím na vlnách rockových melodií. Symbióza kontrastních prvků ale až překvapivě dobře funguje a hlavní zásluhu má samozřejmě zručnost, s jakou skupina dokázala své představy zhmotnit. Kdyby zůstali jen u své osvědčené blackmetalové formy, asi bych je přešel bez většího povšimnutí. Takto jsou ale specifičtí a dokáží tedy oslovit především někoho ne zcela stylově oddaného. Jaký na to májí názor pravověrní blackmetaloví fanoušci, to už je druhá otázka.
Finové SHADE EMPIRE se utrhli z blackmetalového řetězu a možná trochu překvapivě do své tvorby zahrnuli až poprockové prvky. A já jim to s chutí žeru.
7,5 / 10
Henry Hämäläinen
- vokál
Juha Sirkkiä
- kytara
Aapeli Kivimäki
- kytara
Erno Räsänen
- bicí
Eero Mantere
- basová kytara
1. In Amongst The Woods
2. The Apostle
3. This Coffin an Island
4. Sunholy
5. Torn Asunder
6. Maroon
7. All-Consuming Flame
8. Profane Radiance
9. Rite of Passage
Sunholy (2023)
Poetry of the Ill-Minded (2017)
Omega Arcane (2013)
Zero Nexus (2008)
Intoxicate O.S. (2006)
Sinthetic (2004)
Datum vydání: Pátek, 15. září 2023
Vydavatel: Candlelight
Stopáž: 53:47
-bez slovního hodnocení-
Táto kapela má u mňa tú smolu, že vždy, keď si ich pustím, dostanem chuť na PINK CREAM 69. A vždy si pustím PINK CREAM 69. Ozaj, prečo nie je na Spotify môj najobľúbenejší album od nich - Sonic Dynamite?
Zatím jen taková ochutnávka z připravovaného alba, které vyjde na konci srpna, plus dva znovu nahrané starší kousky. Ale Kanaďané svým vzletným prog metalem, odkazujícím i na to nejlepší od OPETH, dávají tušit, že se vrací ve slušné formě. Těším se.
"Ty Maďaři s tou trubkou" stále žijí a razí ten svůj atmo BM, tentokráte se střídavými úspěchy. Je to jako když při stěhování odsunete gauč, objevíte za ním zapadlé CD (nebo spíš MC?) a stisknete "play". Nové album s třicet let starou duší. Nostalgické.
Stále jsem spíše skeptický k těmto přehrávkám letitých klasik, ale je potřeba uznat, že alespoň z technického hlediska dostala legendární nahrávka osvěžující vitamínovou injekci. Otázkou ale zůstává, zda-li by nakonec nestačil slušný studiový remastering.
Před vydáním nového materiálu si připomínám album z roku 2022 a je to poslech, který mi v uších krásně dozrál. Mix postpunku, darkwave se špetkou black metalu často dává vzpomenout na ULVER v době jejich transformace.
V tom horkém spálenopoříčském sobotním odpoledni to byla láska na první poslech. A i na ty další se ukazuje, že "Vítejte v pekle" je úžasným black´n ´rollovým konglomerátem pod vlivem MOTÖRHEAD a MASTER´S HAMMER. Více takové čerstvé krve na naši scénu!
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.