Poslední listopadový den se nám ve Futuru sešla poměrně zajímavá sestava. Společným jmenovatelem byl black metal, a to rozhodně ne ten ortodoxní, ale spíše ten relativně přístupnější širšímu spektru stylových příznivců. Každá ze zúčastněných kapel (mluvím hlavně o první trojce, WRANG nemám nastudované vůbec) je v rámci žánru trochu jinde, nicméně všechny ho dokáží prodat poměrně variabilní a posluchačsky záživnou formou. Na Smíchově tedy celé čtyři hodiny nevládl monotónní lomoz úhlové brusky, ale hezky členitá produkce, která měla spád a během jednotlivých setů se dokázala sympaticky měnit.

Do klubu dorážím na začátku setu WRANG. Holanďané splnili úlohu předskokana a podařilo se jim osazenstvo klubu (mimochodem v tu dobu už velmi slušně zaplněného) poměrně úspěšně naladit na věci příští. Některé skladby, hlavně když se přísně klepaly řízky ke konci setu, byly velmi slušné, ve středních tempech to naopak vázlo a jako by WRANG trochu začala čouhat sláma z bot. Určitě k tomu přispěly i slušivé kšandy, jež dával na odiv jejich frontman. Na začátek dobré, nicméně drtivá většina přihlížejících dorazila kvůli dalším třem jménům.

Prvním byli HELLERUIN, opět holandská kapela, nicméně kvalitativně se nacházející minimálně o třídu výše. Carchosta už sleduji nějaký ten pátek, neb vysypaný black s výraznějším melodickým podtextem je mi velmi sympatický. Ovšem pozor, nejedná se o melodie diskontní a kdovíjak vtíravé, jedná se o ty jedovaté, znepokojivé. Pro přirovnání nemusíme chodit příliš daleko, bude nám stačit Polsko a jejich MGLA. Pokud bychom chtěli něco exotičtějšího, otevřeme brány Profound Lore Records, kde je ustájen výstavní oř SPECTRAL WOUND. Ač Carchost spadá do kategorie muší váhy, dokázal si zjednat respekt. Na pódium nakráčel takový, jak ho známe z obalů alb HELLERUIN, tedy ověšený nejhrůznějšími stahováky a hřeby. Začátek setu mě trochu zklamal, nebylo to čitelné a posluchač si tak trochu musel domýšlet, nicméně nejpozději od "Devils, Death and Dark Arts", titulní to skladby nového alba, to zvukově začalo fungovat a přihllížející si konečně mohli naplno vychutnat onu jedovatě-melodickou stránku věci. V ostřejších pasážích "The Flame Still Burns Within Me" to bylo ještě lepší, místy jsem dokonce cítil temnější vibes z kuchyní kapel typu SARGEIST. Velmi slušný set, zejména jeho druhá polovina byla perfektní.

Co DARVAZA? Björn Erik Holmedahl aka Wraath za mikrofonem byl jasně nejvíce dominantním frontmanem večera. Velmi aktivní persona, jež je spojena s rozsáhlým portfoliem poměrně zajímavých kapel (namátkou BEHEXEN, RITUAL DEATH či MARE...) vzala vystoupení pevně do svých rukou a spolu se svými druhy doručila nejlepší set večera. Jsem příznivcem starších EP, poslední řadovka mě až tolik neoslovila, nicméně skladby jako "Mother Of Harlots" nebo "This Hungry Triumphant Darkness" vyzněly dobře. Škoda, že se nedostalo na vrchol v podobě "The Spear And The Tumult". DARVAZA mě bavila ve všech polohách, jak v těch poklidných, rozvážnějších, tak při vyhrocených nástupech, při kterých se ze stropu musela každou chvíli začít sypat omítka. Bavily mě i vstupy čistých vokálů v podání druhé hlavní osoby, kterou je Omega, člověk jenž se účastnil / stále účastní snad ještě většího počtu projektů než Wraath. Set DARVAZA procházel častými změnami nálad, jednou jsme byli jati ve víru násilnějšího blacku (kde kapela působila ohromně přesvědčivě a mě osobně bavila nejvíce) a o chvíli později jsme se ocitli v zapadlém motorkářském baru někde na předměstí Osla, kde z jukeboxu vesele vyhrává zemitý black´n´roll. Hodinka ve společnosti DARVAZA mi uběhla jako voda, set neměl slabé místo, nudný moment jsem nezaznamenal, neb každou chvíli se dělo něco jiného.

Islandská sestava MISTHYRMING je dneska už skoro globální blackovou hvězdou. Letos jsem je na Brutal Assaultu propásl, neb bohužel jeden z hracích dnů uzavírali až jako úplně poslední kapela snad někdy ve dvě ráno. Být mi dvacet, vydržím, nicméně už tomu tak zdaleka není, proto bylo lepší ustoupit do postele. Studiově to mám se seveřany pokaždé trochu jinak, nepřístupný debut mě baví i dnes, "Algleymi" je místy až příliš okatě melodické a "Med Hamri" představuje takový slušný kompromis mezi oběma přístupy. Pokud se nepletu, tak z první desky zazněla snad je úvodní skladba, což za mě byla poměrně škoda, neb více násilných, skřípějících disharmonií by setu určitě prospělo. A tak místo méně stravitelného materiálu přišel ten hodně stravitelný na čele z hitovkou "Orgia", která v rádiu na Islandu musí vyhrávat snad každý večer před hlavními zprávami. Ale živě to fungovalo dobře, jen je třeba si připustit, že od MISTHYRMING je dnes už nutno čekat otevřenější a více "přátelský" přístup. Samozřejmě, stále z toho vane pořádný chlad, nejméně takový, jaký tento poslední listopadový večer panoval i venku, leč i ten má své meze pevně vytyčené. Co kapele rozhodně nechybělo byla energie, kapela zaklekla do bloků a vyrazila vpřed od první skladby a do konce setu v intenzivním tlaku a tahu na bránu nikterak nepolevila. Profesorský výkon a současně skvělá tečka za velmi vydařeným blackovým kláním.