Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Taková deska mně už dlouho chyběla. Chaotická, řádně naklepaná, násilná uvřískanost, která si bere to nejlepší ze screama, emo-violence a grindcore. Epileptická smršť hraná drhnutými akordy s intenzitou, jež vám už jen při poslechu dvojnásobně zvýší tep. Čtveřice z Iowy zandala album, které nepolevuje a jednotlivé skladby si až na dvě výjimky drží grindovou stopáž. „Chiaroscuro“ vás nechá odfrknout jen ve své polovině, ve které je vložen nepojmenovaný track, jenž představuje jen jakousi industriální ozvěnu po skladbě „You, Me & Venus in Decay“, na albu druhé nejdelší. Rozuměj delší, než je minuta a půl.
Je to poměrně velký rozdíl oproti minulosti kapely, kdy dvouskladbová nahrávka „Mellification“ z roku 2021 měla dohromady téměř pět a půl minuty a obě písně byly mnohem pomalejší, noisovější, o poznání hrubější a také dynamičtější. Byly tu líné, téměř bahnité, hlomozící kytarové stěny i naklepané kvapíky. Na toto období kapely nyní odkazuje jen čtyřicetisekundové intro na počátku a závěrečná nejdelší skladba, kterou je čtyřminutovka „To The Cauldron“. Jinak po něm není ani stopy.
Nicméně těch songů, kdy kapela zněla výrazně jinak než dnes, bylo víc. Už šíleně nazvučené první demo CLOSET WITCH z roku 2014, mající dvě položky, bylo žánrově dost neuchopitelné. První představuje grindcorový kolovrátek, který nemá ani minutu, a druhou je skladba čtyřikrát delší, která se, ačkoliv začíná poměrně dost rozvrkočeně, nakonec ustálí v poloze, jíž lze považovat jako jakýsi střet experimentálního postrocku a epického screama. Po této tváři kapely se také země slehla. Sluší se ještě říci, že ačkoliv se mění přístup instrumentální trojice, jedno zůstává. Tím je velmi signifikantní barva vokálu zpěvačky Mollie Piatetsky. Právě její barva hlasu je rodinným stříbrem CLOSET WITCH.
„Chiaroscuro“ je o nehorázném tlaku, a současně tíze a rychlosti. Aktuální deska je jak protržená hráz. Valí se z ní kalná voda, která smete všechno, co jí stojí v cestě. Nebere zajatce. Krom kapely se na tomto frontálním útoku podílí i zajímaví hosté. Najdete tu Dylana Walkera z FULL OF HELL, Dana Leeho z death metalových WANDERER, Andrewa Clinea z hamonkových screamařů ICE HOCKEY a Frankie Furilla z grindcorových experimentátorů THE CENTRAL.
Samotný název alba znamená v italštině šerosvit, kterou byli proslaveni hlavně výtvarní umělci jako je Rembrandt, Caravaggio nebo i Leonardo da Vinci. Jde o techniku, jež modeluje objekty a velmi často i figury za použití velkého kontrastu mezi světlem a stínem. Velmi mnoho obrazů využívajících šerosvitu má černý základ v absolutním stínu, a viditelné jsou jen hlavní objekty, jakoby byly zpříma osvětleny nějakým světleným zdrojem. Podobný princip využívá i současná hudba CLOSET WITCH, kdy se z temnoty ticha vynořují svým způsobem úsporné a současně epické a neskonale intenzivní hudební obrazy.
Intenzivní epileptická smršť míchající grincore, screamo a emo-violence.
8 / 10
Skladby
1. Intro
2. Constantly Problematic
3. Haunting
4. And Releasing (Feat. Frankie Furillo)
5. My Words Are Sacred (Feat. Dylan Walker)
6. Infinite Imbalance (Feat. Stu Cline)
7. You, Me & Venus in Decay (Feat. Dan Lee)
8. Untitled Track
9. Arlington Cemetery
10. Well Fed Machine
11. We Met On The Park Boundary Trail
12. Funeral Flowers
13. To The Cauldron (Feat. Stu Cline)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 3. listopadu 2023 Vydavatel: Zegema Beach Records, Moment o Stopáž: 18:20
Desítka v rychlém kvapíku pádících válů nenechává nikoho na pochybách o čem že to tady bude. Španěle svůj tradiční hejvík hrají natolik tradičním způsobem, že tradičněji už to nejde. Skladby šlapou, refrény trefují cíl, jen do těch legín už se nenacpu.
Death metal, který by se formálně mohl zdát až příliš tradiční, aby se hodnotil nějakými superlativy, přesto se partě z Rochesteru daří v mantinelech klasických stylových klišé budovat skladby, které neuvěřitelně šlapou, mají drive a jakousi "duši".
Poměrně rozporuplná nahrávka. Na jednu stranu slyším spoustu zajímavých technicko-disonantních motivů ve stylu GORGUTS, na stranu druhou mi chybí větší tlak a mnohem hrubější pokožka. Přiznám se, že rovněž nemám kdovíjakou radost ze slabšího vokálu.
Doom a housle, to už tady bylo. Ale doom, dudy, mandolína a citera? Švédi chytře spojují houpavé metalové riffy s folkem, středověkými tradicionály a instrumentací. Hudba je to duchovní i zemitá, smutná i povznášející. Uvidíme, jak ustojí zkoušku časem.
Atmosféra by se na nahrávkách těchto Francouzů dala krájet. Jsou v tom emoce, pestrá škála spíše melancholických nálad a těžké kytarové riffy. Album opět s jistotou plující v mezinárodních vodách vymezených doom metalem, gotickým rockem a sludge metalem.
Belgické trio si na debutovém EP celkem okatě bere za vzor Američany TOOL, ale kompenzují to výrazným ženským vokálem. "The Paranoia, Hysteria" je třeba brát jako rozjezdovou položku. Uvidíme, kam to skupina nasměruje příště, potenciál tu cítím.
V římském castru KATAKLYSM nic nového. Ze shromážděných riffových legií jde stále strach a ani symfonické jezdectvo nevypadá úplně bezzubě. Jenom z toho pořád nevypadává víc, než jen pár solidních skladeb, tentokráte i navzdory velmi zajímavému konceptu.