Otázka kam zařadit poslední řadové album ARAKAINu v druhém tisíciletí našeho letopočtu určitě není z kategorie nezodpověditelných Ze všeho nejvíc je totiž „Farao“ mladším bratrem „Apage Satanas“, což je objektivně slyšet po celou jeho hrací dobu a já považuji za důležité zdůraznit to hned na samém začátku mého malého zamyšlení, stejně tak jako fakt, že slovíčko ´mladší´ nelze v tomhle případě považovat za žádnou známkou nějaké jeho menší kvality či vyzrálosti, protože má být jen a pouze signalizací prostého faktu, že se narodilo o rok později. Nehledě na to, že možná právě naopak nalezneme i takové okamžiky, ve kterých staršího sourozence v lecčems tak trochu překoná a symbolicky mu dá na frak.

Úvahy o srovnatelnosti a podobnosti podpoří hned samotný start celého alba, kde znovu objevíme mrazivé a temné intro a stejným způsobem tvrdou a urputnou skladbou („Už ho vezou“), jakoby kapela chtěla jednoznačně deklamovat, že nehodlá připustit žádný odklon od výrazu, který jí doopravdy svědčí a ona si toho je setsakramentsky vědoma. Na to konto pak v průběhu nahrávky můžeme vysledovat pokračování v tvrdě metalové poloze a obecně snad ještě trochu tvrdší nádech, tentokráte s poměrně hmatatelnějším podtextem thrashové historie (dvoukopáková projížďka v refrénu „Mám to za pár“, „Uhoněnej“ se svůdně bublající baskytarou, živelná ústřední vyhrávka v „Madam tasemnice“ či kompletní „Šeherezád II.“, „Zkouším se zvednout“ nebo „Řízená střela“, přičemž určitě není bez zajímavosti to, že krom jediné je autorem všech jmenovaných věcí Zdeněk Kub), i když samozřejmě nemůžeme do téhle nostalgie zahrnout úplně všechno, co se na albu objeví („Global Street Debil“, „Do zdi“, „Millenium“), zvláště pak obě pomalé skladby „Já nejsem já“ a „Rajské zahrady“, z nichž se povedla zejména prvně jmenovaná. Kapitolou samou pro sebe je bezpochyby výborné druhé pokračování „Šeherezád“, kde musím ocenit nejen myšlenku nenásilně navázat na letitý hit, ale i odpovídající (a takto mistrné) provedení plné skvělých kláves a s absolutně jinými motivy, byť podobně načichlými orientálnem, a rovněž i na tělo padnoucí textem, jenž jemně a vlastně i jaksi dráždivě dočrtává naznačenou souvislost z názvu skladby. Podobným velmi světlým okamžikem alba je i titulní opus „Farao“, který jde ovšem mnohem dál hlavně ve smyslu jakési monumentálnosti, když po vzoru některých tradičních světových heavy metalových skupin zpracovává naznačené historické téma na poměrně dlouhém časovém úseku (6:49) a s patřičnou dávkou patosu, jenž je zdůrazňován mimo i jiné melancholickým nápěvem sborového mužského „Hmmm“, protínajícího skladbu v rozhodných chvílích na dokreslení chmurné a těžké atmosféry egyptského dávnověku. Oddechová Machova instrumentálka s dvojznačným názvem „God Save the Araqueen“, přicházející vzápětí, tak alespoň může dokonale (v souladu s jejím originálním nápadem) plnit roli pomyslného balzámu nejen na duši.

Znovu se ovšem nemůžu ubránit pozastavení se nad Brichtovými texty, protože ačkoliv tento opětovně poměrně často předvádí, že dokáže napsat skutečně povedené věci („Global Street Debil“, „Šeherezád II.“), neubrání se, a tentokrát v o něco málo větším měřítku, přihlouplostem, podřízeným zřejmě obligátnímu nedostatku času v nahrávacím studiu. Nic ve zlém, ale námět skladby „Uhoněnej“ či takové perly jako „ … nastavte svý uši, vypouštím přání, klokotá v mý duši a pěkně slipům sluší, nastavte svý tělo, moje se brání, IQ mu neslušelo, prdělo jako dělo …“ („Madam tasemnice“) nebo „ … dobrou noc majore Gagarine, na pomoc vezmu jekot mý tchýně … „ („Řízená střela“) ve mně prostě vyvolávají dojem, že standarta textů A. Brichty, již tak trochu pošramocená kousky jako „Páteční flám“ či „Promiňte slečno“, se tehdy už doopravdy otřásla v základech. Určitě je to věčná škoda, protože když to tak vezmu celé kolem a kolem, „Faraovi“, coby jinak výborné desce, plné šťavnatých a energických skladeb, jimž po hudební stránce nechybí vůbec nic důležitého a které tak tvoří až nečekaně semknutou a celistvou metalovou sbírku, tyhle okamžiky jednoznačně podrážejí nohy a to zkrátka a jednoduše jednomu nepřidá. Nicméně zkusme být jako onen „král moci, dne a noci“ z textu titulní skladby, zůstaňme velkorysými a nezatracujme ho pro těch pár nešikovných slovíček. Opravdu by si to, alespoň myslím, nezasloužil.