OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Album „Gambrinus Live“, jehož název je mimo jiné smutným dokladem toho, jak moc je bohužel pro tuzemskou metalovou muziku důležitý sponzorský faktor, by se vlastně dalo považovat za první opravdové živé album ARAKAINu se vším, co k němu patří. A to i při vědomí existence alba „„History Live“ z roku 1992, na němž se ale skupina více než cokoliv jiného srovnávala s velmi bohatou hudební minulostí, která nebyla nikde zaznamenána, a na němž rozhodně neprezentovala svou současnou tvář a formu s jemným odkazem na oficiální diskografii, což by, alespoň podle mě, mělo právě být podstatou pravého ´živáku´. Tohle vše se totiž poprvé objevuje až v drážkách alba, zaznamenávajícího nejen ´pivní´ koncert z Brna v kulatém roce 2000, ale i dva bonusy a multimediální část, spustitelnou ovšem pouze na příslušném počítači.
A napsal-li jsem hned ze začátku, že se v tomhle případě jedná o opravdové živé album se vším, co k němu patří, vystihl jsem vlastně několika slovy hned všechno to, o čem se vám ještě chystám napsat a co by se o tomhle albu dalo říct. Tedy že kapela na něm nepochybně šlape jako hodinky (na což jsme ostatně z jejích živých vystoupení zvyklí), že po celou hrací dobu jsme svědky špičkových instrumentálních výkonů na všech frontách (čímž samozřejmě nechci říct, že by tomu třeba na již zmíněném „History Live“ tak nebylo, ale přece jen, nahrávací podmínky i konečný výsledek – vzhledem k uplynulému času a nově se zrodivším technickým podmínkám – jsou prostě nesrovnatelné, a tak si to člověk může spíše uvědomit a vychutnat), a že i pěvecký výkon Aleše Brichty je na velice solidní úrovni. Že na koncertě, na němž nahrávka vznikla, musela určitě panovat opravdu skvělá atmosféra (škoda, že jsem nikde v bookletu neobjevil oficiální údaj o počtu přítomných fans), že v rámci daleko rychleji zahraného „Hlasu krve“ nechyběla ani klasická (slovy Tří Sester) ´představovačka´, bez které si snad ani žádný pořádný metalový koncert nelze představit, stejně tak jako zpěv davu do holého rytmického základu (v tomto případě klasiky „Slečna závist“), a že s tím vším koresponduje i těch několik chybiček a nečekaností, které s sebou živé hraní prostě přináší (to když je v první skladbě „A zvony zvoní“ na začátku slyšet syčení pyrotechnických efektů, když Aleš Brichta v prvním refrénu „Kolonie termitů“ zpívá „jen prožít a neprožít“ místo správného „jen přežít a neprožít“ nebo když vás zmate pozměněná kytarová vyhrávka v refrénu „Zapomeň“). Výhrady snad můžu mít pouze k zaznamenanému playlistu, kterému by určitě slušelo více skladeb z prvních dvou desek, než jen „Amadeus“ a „Antikrist“, což ovšem na druhou stranu zase vyváží celkem překvapivé zařazení letité hitovky (ostatně co jiného lze říct o většině starých skladeb skupiny?) „Jsem trochu jako“, takže vlastně nakonec zase nula od nuly pojde a není co řešit. Pokud se pak ještě týče novinkových bonusů, jen velmi těžko se k nim lze nějak obšírněji rozepisovat, neb v obou případech jde o klasicky povedené arakainovské skladby z dílny Mirka Macha, které nemohou nikoho překvapit ale v žádném případě ani urazit a snad jen Brichtův nešťastný textový obrat „v tu chvíli vůbec jsem se nezabál“ v „Markétce“ vyvolá na tváři mírné pousmání.
Spolu s takzvanou multimediální částí, o níž se na těchto řádcích ovšem nehodlám více rozepisovat, protože si to snad ani nezaslouží, nám tedy ARAKAIN předložil pořádnou porci živé muziky, s níž dokázal především dvě věci. Za prvé si do diskografie pořídil pořádné živé album, bráno samozřejmě v intencích, o nichž jsem se už výše zmiňoval, a za druhé zase jednou potvrdil, že patří do tuzemské metalové špičky, protože jen taková špička může vydávat živá alba jako je právě „Gambrinus Live“. A o tom to asi skutečně bude.
7 / 10
Aleš Brichta
- zpěv
Jiří Urban
- kytara
Miroslav Mach
- kytara
Zdeněk Kub
- baskytara
Marek Žežulka
- bicí
1. CD I : 1. A zvony zvoní
2. CD I : 2. Antikrist
3. CD I : 3. Kyborg
4. CD I : 4. Zapomeň
5. CD I : 5. Kolonie termitů
6. CD I : 6. Princess
7. CD I : 7. Jsem trochu jako
8. CD I : 8. Já nejsem já
9. CD I : 9. Promiňte slečno
10. CD I : 10. Trip
11. CD I : 11. Hlas krve
12. CD I : 12. S.O.S.
13. CD I : 13. Amadeus
14. CD I : 14. Gladiátor
15. CD II : 1. Slečna závist
16. CD II : 2. Proč
17. CD II : 3. Apage Satanas
18. CD II : 4. Víc už nehledám /bonus/
19. CD II : . Markétka /bonus/
20. CD II : Multimediální část
Jekyll & Hyde (2019)
Arakadabra (2016)
Adrenalinum (2014)
Homo Sapiens ..? (2011)
Restart (2009)
XXV Eden (CD,DVD) (2007)
Labyrint (2006)
Warning! (2005)
Metalmorfoza (2003)
Archeology (2002)
Forrest Gump (2001)
Gambrinus Live (2000)
Farao (1999)
Thrash The Trash/Schizofrenie (1998)
Apage Satanas (1998)
15 Vol. 2 (1997)
15 Vol. 1 (1997)
S.O.S. (1997)
Legendy (1995)
Thrash! (1994)
Salto Mortale (1993)
Black Jack (1992)
History Live (1992)
Schizofrenie (1991)
Thrash The Trash (1990)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.