OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Znalci jistě nebudou mít při poskytnutí jména kapely a názvu jejího alba žádný problém určit i její stylové zaměření. Francouzští GOODBYE METEOR jdou na to důsledně dle takříkajíc nepsaných pravidel pro názvosloví. Ano, nemýlíte se – tady se hraje post-rock klasického střihu. Tedy takového, jaký měl vrchol někdy v první dekádě tohoto století. Jako takovému se i na našich stránkách dostávalo patřičného prostoru a mnohým nahrávkám i pozitivních recenzí. Čas však pokročil a tento styl se dokázal zároveň i poměrně rychle oposlouchat, ale to nic nezměnilo na chuti mnohých kapel jej neustále hrát.
Skupinu pocházející ze severu Francie, konkrétně z regionu Hauts-de-France, lze ještě stále považovat za neokoukané těleso. Toto recenzované album je vlastně jejím prvním regulérním, takže možná překvapí fakt, že se tady hraje podle již poněkud letitých notových zápisů. V takovém případě pak hodně záleží na schopnosti tyto podat i s nějakou tou přidanou hodnotou.
A to se vlastně daří i přestože se Francouzi sveřepě drží žánrových standardů. Mezi ty patří v první řadě fakt, že jejich hudba je až na jednu výjimku ve skladbě „No Signal“ ryze instrumentální. Dalším nevyhnutelným prvkem je stopáž skladeb, která kromě závěrečného outra „Phosphenes“ neklesne pod hodnotu 6-ti minut. No a v neposlední řadě nesmí chybět festival polo-akustických tklivých melodií, které narušují nájezdy ostrých riffů elektrických kytar.
Všechna nezbytná klišé hezky pohromadě, ale toto všechno si samozřejmě uvědomuje i skupina samotná, protože z každého momentu jejího debutového alba je cítit upřímný zápal pro věc a nefalšovaná vášeň pro tuto muziku. Zkušený posluchač možná dokáže lehce odhadnout následující dění v jednotlivých skladbách a přesto je rád nechá plynout, aby si tyto momenty patřičně vychutnal. Nahrávka totiž dokáže navodit velmi příjemnou nostalgickou atmosféru a tuto postupně přiživovat, či občas i odklonit do jiných náladotvorných sfér. A toto zvládá s minimem hluchých míst, pokud zde vůbec nějaká jsou.
Velmi zdařilým příkladem skladby s typickou post-rockovou strukturou je „Destructuration“. Jemné vybrnkávání na úvod a v pozadí znějící riff neposedně hromadící energii před rozjezdem. Sněhová koule se postupně valí a bobtná, nabaluje hmotu dalších hudebních nástrojů až se skladba překlopí do své hlavní fáze, tažené ústřední melodickou linkou. Dokonalá aplikace důležitých žánrových pouček. Průhledné, ale v tomto zručném provedení i neodolatelně účinné.
Zručné provedení symbolizuje i nahrávku jako celek. GOODBYE METEOR s ní rozhodně nepřinášejí nic extra neslyšeného. Na druhou stranu kvalitou svého debutového alba dokáží pamětníkům nedávných let navodit příjemné vzpomínky na okouzlení post-rockem a těm později narozeným pak nabídnou velmi kvalitní instrumentální muziku. Všichni dohromady pak musí ocenit cit pro navození atmosféry a schopnost udržet na plochách rozsáhlejších skladeb posluchačovu pozornost. K tomu je potřebný cit pro správné dávkování hudebních nápadů a především cit pro tento žánr, jehož záludnost spočívá v pasti poměrně rychlého upadnutí do nudného šmrdlání a stereotypu. Francouzi prokázali, že umí skládat silné a nenudící skladby a že tím pádem dokáží přinést v úvodu zmiňovanou přidanou hodnotu.
Klasický post-rock tady s námi je i nadále. Kapely jako GOODBYE METEOR o něj totiž pečují moc dobře.
7,5 / 10
1. This Is Not Here
2. No Signal
3. Destructuration
4. What We Are Here For
5. We Could Have Been Radiant
6. Phosphenes
We Could Have Been Radiant (2024)
Metanoia (EP) (2022)
Northtape (Demo) (2020)
Datum vydání: Pátek, 9. února 2024
Vydavatel: iMD-GBM
Stopáž: 42:54
Nahrávání a mix: Jannes Van Rossom & Jonas Everaert v Dunk!studios (Belgie)
Mastering: Dave Cooley v Elysian Masters (USA)
Francouzi jsou na postrockové scéně relativně novou tváří. Přesto jako by byli utopeni v minulosti a jejich aktuální album je až moc svázáno v konzervativním stylovém kabátě. Skladby plynou příjemně, ale bez většího vzruchu. A ani ta trochu nesmělých vokálních tónu na tom bohužel nic nezmění. Dost nuda. Ale ne vše je úplně zlé, když skupina trochu víc přitlačí, jako v "Destructuration", tak je to docela intenzivní a funkční.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.