Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 2004 byl zároveň rokem, kdy byl spuštěn ostrý provoz webzinu Metalopolis. Tento díl našeho Zubu času je pro nás tím pádem tak trochu speciálním dílem. Nahrávek se nám v širší nominaci sešlo skutečně mnoho, což plně reflektovalo naše tehdejší posluchačské a pisatelské nasazení. To dnešní už je trošku menší, tím pádem se výběr zredukoval na jedenáctku desek, které se vešly do tohoto článku.
Žánrově jsme to opět pojmuli poměrně pestře. Silné zastoupení zde mají v té době velmi populární styly jako math metal a post metal. Nechybí ani zavedené veličiny jako MAYHEM anebo NIGHTWISH a taktéž „znovuzrození“ FEAR FACTORY, kteří tehdy přišli s překvapivě povedenou nahrávkou. To vlastně před 20 lety platilo pro všechny zde zastoupené desky, ale otázka tradičně zní, jak si vedly dnes. Zejména v případě, že jsme se k některým vrátili i po několika letech. Náš oblíbený death metal má zde překvapivě skromnější zastoupení. Albu „Epitaph“ německých NECROPHAGIST se v dobových ohlasech na našem serveru dostalo rozporuplných reakcí. Jak si album vede dnes?
Ke článkům zpětně hodnotícím 20 let staré nahrávky jsme připravili i playlist, který najdete na platformě Spotify. Každé zastoupené album z tohoto vydání dodalo po 3 skladbách, pouze s výjimkou MESHUGGAH, kde nám přišlo zbytečné přidávat jeden track dlouhý 21 minut. Můžete tedy v rychlosti posoudit sami, do jaké míry naše dojmy korespondují s těmi vašimi. Anebo si jednotlivé nahrávky vytáhněte z poličky a dejte si je hezky celé, jak jsme to „museli“ pro účely sepsání tohoto článku udělat my!
FEAR FACTORY - Archetype (Dalas)
MASTODON - Leviathan (Dalas)
NIGHTWISH - Once (Manatar)
THE END - Within Dividia (Dalas)
MAYHEM - Chimera (Shnoff)
AYREON - The Human Equation (Manatar)
MESHUGGAH - I (Dalas)
THE DILLINGER ESCAPE PLAN - Miss Machine (Dalas)
CULT OF LUNA - Salvation (Noisy)
ISIS - Panopticon (Noisy)
NECROPHAGIST - Epitaph (Reaper)
FEAR FACTORY - ArchetypeZnovuzrozená sestava FEAR FACTORY postrádala sice kmenového člena Dina Cazarese, avšak návratový entusiasmus byl dostatečně silný na to, aby tento handicap dokázala zacelit. Album „Archetype“ bylo dychtivě očekávanou nahrávkou, jež měla skupinu buď definitivně poslat do kopru anebo naopak plně nastartovat její nový život. Jak to dopadlo, už všichni dobře víme. Američanům se povedlo více než důstojně navázat na své nejlepší období v 90. letech. Kolekce dokázala bohatě čerpat z minulosti kapely, ale tuto přetavila ve sbírku moderních, dostatečně tvrdých a přesto hitových písní. Dokonce došlo i na malou reminiscenci úplných začátků v podobě sypačky ve skladbě „Bonescraper“, na níž pak kontrastním a přesto nenásilně působícím stylem navazovala obligátní finální balada „Human Shields“. Škoda jen, že skupinu v úplném rozletu zabrzdil nevydařený úkrok stranou v podobě alba „Transgression“ z roku 2005.
VERDIKT: Až počertech vitální se zdá být tato kolekce i po 20 letech. Mám rád tyto návraty k deskám, které jsem svého času točil doslova denně, abych na ně stejně rychle pozapomněl. Skladby z „Archetype“ jsou pořád dostatečně pestré a vůbec nepůsobí tak, že by se měly po letech oposlouchat. V tomto ohledu si troufám s odstupem let prohlásit něco o jednom z nejlepších alb FEAR FACTORY. Ok, možná už není nejoriginálnější, ale způsob recyklace vlastní tvorby zvládá brilantně.
MASTODON - LeviathanBylo to pro mě tehdy trochu zklamání. Po explozivním a zběsilém debutu to Američané stočili směrem někam ke sludge metalu a neotesaným melodiím. Album znělo více heavy, než bych si tehdy přál, ale časem mi nový směr MASTODON zachutnal a po dalším „Remission“ už mi smutno nebylo. Dnes už víme, že touto deskou skupina naplno rozjela svůj kreativní kolotoč a možná ještě ne definitivně, ale výrazně určila svůj další směr. Koncepční album vycházející z románu Hermana Melvilla „Bílá velryba“ si svérázným způsobem pohrává s mořskými motivy. Umí se rozbouřit i působit klidně a hlavně umí nabídnout ostré a tehdy rozhodně originální pojetí metalu. Na této desce zní MASTODON ve vzácném poměru mezi svojí budoucí „uhlazenější“ formou a divokou neohrabaností, která je zde korigována s vysokým muzikantským umem. Skladby jako „Naked Burn“ bylo nutné se znalostí předchozí desky patřičně vstřebat, ale pochopení pro počínání skupiny přišlo rychle.
VERDIKT: To nejlepší v případě MASTODON ještě jen mělo přijít. To bylo jasné už během poslechu „Leviathan“. Tato deska však dokázala svoji pozici v silné diskografii Američanů uhájit do dnešních dní. Komu nevoní pozdější progrese, ji možná bude považovat za to nejlepší z jejich tvůrčí dílny. Já některé následovníky hodnotím výše, ale „Leviathan“ se do mého přehrávače navrací s železnou pravidelností.
NIGHTWISH - OnceNIGHTWISH byli v ráži a po zdařilých a úspěšných albech jako „Wishmaster“ nebo předcházející „Century Child“ byla i velká očekávání. Na oněch albech Tuomas Holopainen sázel jeden hitový refrén za druhým (kdepak ty časy jsou) a nemínil polevit ani na „Once“. Přitvrdily kytarové rify a symfonické pasáže nabyly na mohutnosti (tenkrát to ještě bylo v pořádku). Ke změnám v sestavě nedošlo a Marco Hietala už od minule dobře zapadal a díky jeho specifickému hlasu si i dokázal uzmout více prostoru. „Once“ bylo i poslední album s Tarjou. S jejím odchodem ztratili i dost příznivců, ale osobně si nemyslím, že byla až tak nepostradatelná. Pro jejich rozkvět však určitě významná byla. Následné album „Dark Passion Play“ již s Anette Olzon bylo stále ještě v pořádku, ale pak už se hudba začala měnit. Prodejní čísla byla i nadále příznivá, přejme jim to, ale tou dobou již mnohem víc čerpali z minulosti. Tuomas Holopainen dospěl k názoru, že čím více symfonických prvků, tím lépe. To dotáhl pomalu až k ad absurdum na letošním albu. Škoda, v období alba „Once“ skládal opravdu pěkné písně a chytlavé melodie.
VERDIKT: „Once“ patří mezi to nejlepší z jejich diskografie zcela jednoznačně a zkoušku času ustálo bez debat. Skladby jako „Ghost Love Score”, „Nemo“, nebo „Dark Chest of Wonders“ se dodnes hrají na koncertech. Jen píseň „Wish I Had an Angel“, nejvýraznější klenot alba, byla v posledních letech po odchodu Marca Hietaly ze setlistů vypuštěna. Bez Marka tahle skladba už prostě není ono.
THE END - Within DividiaDruhé album kanadské komety je doslova zničující sněhovou vichřicí, která vtrhne do vašeho příbytku ze všech směrů a způsobí v něm totální zkázu. Už debut o 3 roky dříve naznačil možnosti THE END, ale „Within Dividia“ je naplno rozvinulo do krásy. Ačkoliv krása asi není tím nejlepším pojmem, kterým by se dala popsat tato nelítostně zuřivá muzika dodávající pojmu metalcore velmi extrémní nádech. Těch 33 minut dokáže nabídnout i pár zvolňujících momentů, ale kdo si na ně po doznění závěrečné skladby vzpomene, když ho vše ostatní zcela semele? Toto album rozhodně nenabídne lehký poslech a svojí nahromaděnou energií ani nevzbudí příliš pozitivních emocí. Jako kus zdrcující a energické metalové muziky však funguje bezvadně. A to potvrdí i těch 31 platících diváků na skvělém představení Kanaďanů v listopadu 2004 v pražských Klánovicích.
VERDIKT: Desky na pomezí hardcore a metalu náležící do poloviny nultých let se v mnoha případech i celkem rychle oposlouchaly, nikoliv však „Within Dividia“. To co možná už po dvou dekádách ztrácí na technickém provedení, bohatě vynahrazuje svojí energetickou hodnotou. Skupina na svém následujícím albu provedla šokující otočku směrem k melodickému metalcore, až se po ní za pár let slehla zem a zůstala nám tak jedna z nejzáhadněji zmizelých metalových komet.
MAYHEM - Chimera„Chimera“ nás svého času moc nepřesvědčila. Asi hlavně proto, že následovala po „Grand Declaration of War“, což je pro mnohé i při své experimentálnosti (vzhledem k době vzniku a jménu MAYHEM) nejlepší deska kapely. Po těch 20 letech se však vyjevuje další důvod, proč „Chimera“ obsahuje slabší náplň. Když si tok času zrekapitulujeme, tak před „Chimerou“ Blasphemer zkomponoval (stále) perfektní desku MEZZERSCHMITT s názvem „Weltherrschaft“, pak přišla „Chimera“ a následovalo období útlumu. V druhé dekádě Rune opět začal perlit s NADER SADEK, VLTIMAS nebo RUÏM. Příčina tvůrčí krize právě v době vzniku „Chimery“ je tím pádem jasná. Kam čert nemohl, nastrčil ženskou. A ty umí, když se jim chce (a to je skoro furt), zkazit opravdu všechno včetně koncentrace na skládání a nahrávání blackmetalové desky. Po „Chimeře“ se Rune přestěhoval do Portugalska za ďábelským zdrojem úpadku Carmen Susanou Simões a byl přinucen hrát druhou ligu v gothic metalových AVA INFERI. Z Barcelony do Slavoje Houslice. Dobře mu tak. MAYHEM pak vyhodili Maniaca, nalodili Atillu, nové kytaristy, vydali pár dobrých fošen, ale kreativnímu vrcholu z přelomu milénií už se příliš nepřiblížili.
VERDIKT: Živě se stále hrají „My Death“, občas „You Must Fall“ a „Whore“, letos i titulní song. Jsou asi nejlepší z desky, ale i při živém poslechu a porovnání s největšími hity si dovolíme tvrdit, že „Chimera“ je odrazem tehdejší vnitřní krize MAYHEM. Čas to podtrhl.
AYREON - The Human EquationObdobí od poloviny devadesátých do poloviny nultých let bylo pro Arjena Lucassena nejvýznamnějším co do počtu (s chrlením bezpočtu nahrávek až dodnes nepřestal), ale hlavně co do kvality. V tomto období vznikla i dvě nejlepší alba jeho projektu AYREON, v roce 1998 „Into The Electric Castle“ a pak právě „The Human Equation“. Všechna jeho alba pod značkou AYREON vždy vyprávěla nějaký příběh. Oproti svým vědecko-fantastickým dobrodružstvím z minulých (a budoucích) alb vsadil tentokrát na zcela niternou notu. V nemocnici v kómatu se ležícímu nešťastníkovi promítají vzpomínky na život. Jednotlivé skladby jsou pojmenované podle pocitů, emocí, a právě významných vzpomínek a svou hudbou je i vyjadřují. Bolest, láska, naděje, zrada a další. Koncept to možná není zcela novátorský, ale důležité je hudební ztvárnění, a to se tentokrát opravdu povedlo. Pro AYREON bylo vždy charakteristické i hostování velkého počtu zpěváků z různých odvětví rock/metalového světa, kteří se tentokrát ujali nejen rolí fyzických osob, ale právě i emocí. V titulní roli James LaBrie, Mikael Åkerfeldt co by strach, Mike Baker jako otec nebo sličná Heather Findlay pochopitelně jako láska a mnoho dalších. Nezapomenutelná je i role Devina Townsenda ztělesňujícího hněv.
VERDIKT: Jak už je zmíněno v dobové recenzi, Elektrický hrad překonán nebyl, ale bylo to jen o fous, o pár cihel na hradební zdi. „The Human Equation“ je vskutku skvostné dílo, ke kterému má smysl se i po letech vracet. Bylo to působivé tehdy a je to působivé dodnes. Osobně se vracím právě k tomuto dílu a k Elektrickému hradu, protože tohle jsou jeho nejlepší alba.
MESHUGGAH - IMESHUGGAH v absolutním laufu. Už alba „Chaosphere“ (1998) a „Nothing“ (2002) dostaly kapelu do čela metalových inovátorů. Početná fanouškovská obec však skrývala fakt, že tvorba této švédské skupiny rozhodně nebyla pro každého a ta největší zkouška pro posluchače měla teprve přijít. Palebná příprava před experimentálním albem „Catch 33“ anebo úlet bez jakýchkoliv dalších postranních úmyslů? Říkejme tomu jak chceme, ale mini „I“ lze zpětně brát jako zkoušku výdrže svých oddaných fanoušků anebo naopak jako velmi chutnou odměnu pro své věrné. 21 minut, 1 skladba. Na dosavadní poměry skupiny nevídané epické pojetí, ale na druhou stranu už něco podobného předvedl na své sólové nahrávce kytarista Fredrik Thordendal. V zásadě jsou to klasičtí MESHUGGAH se svými polyrytmy, sekanými riffy a odlidštěnou neúprosnou atmosférou. Je to jako několik různých tracků spojených v jeden a přitom někde v dáli registrujete jednotící linku, lepící tyto zdánlivě nesourodé motivy v jeden epochální celek.
VERDIKT: Úvodní, až na samý okraj únosnosti protahovaný riff jako rozbuška kreativního poblouznění švédské hydry, která se zrovna v tomto období obávala zakrnění a pádu do propasti čím dál uniformnějších desek. Nahrávka, která fascinuje i po dvou dekádách, během kterých neztratila nic ze své síly. Nahrávka, která mi po dlouhé době opět hlasitě připomíná, proč jsem podobnou muziku tehdy zbožňoval. Vlastně ji zbožňuji i teď, jen jsem ze svých vzpomínek musel setřít menší prachový povlak a opět si tento neúprosný tanec naplno užívám. Je stále natolik dobrý, že po něm příchozí album „Catch 33“ jsem prostě nikdy moc nepřijal.
THE DILLINGER ESCAPE PLAN - Miss MachineMath metal na svém vrcholu. Druhé album THE DILLINGER ESCAPE PLAN mělo definitivně potvrdit status kapely jako jednoho z vůdčích představitelů tohoto rozvíjejícího se žánru. A to se v létě roku 2004 povedlo na výtečnou i s onou pomyslnou hvězdičkou. Rozdováděná pětice dokázala skvěle skloubit absolutní chaos, energii a nasazení s klasickou písňovou kompozicí. Tedy alespoň s některými jejími základními atributy, neboť v této jedenáctce divokých a nespoutaných skladeb lze místy těžko hledat jistotu záchytných posluchačských bodů. Zatímco „nemocniční“ klipový singl „Unretrofied“ musel náhodné kolemjdoucí dokonale zmást v podobě vzdušné, jemné a v podstatě velmi hitové rockové písně, zbytek alba už takové slitování mít nebude. V žánru, který se v nezkušených a přespříliš motivovaných rukou mění v bohapustý randál však je potřeba ctít rovněž nějaká základní pravidla. Pravidla, která tito Američané pomáhali definovat a která v jejich provedení znamenají jasnou písňovou strukturu v moři chaotična a překvapivě i nebývalé množství chytlavých motivů. Kdo to tehdy kromě THE DILLINGER ESCAPE PLAN uměl zvládnout na takovéto úrovni? Chci jména!
VERDIKT: Ne, moc to opravdu nezestárlo. Můžu sice žvatlat něco o produkci, ale ta mi právě v takto pojaté muzice vyhovuje mnohem více, než ty nařachané současné nahrávky. Kompozičně je album pořád špička. Ten řízený vztek a chaos prokládaný momenty, za které by platila zlatem i nejedna srdceryvná alternativní partička. Math metal už v posledních letech vůbec nejedu, ale tohle můžu pořád!
CULT OF LUNA - Salvation„Salvation“ bylo v roce 2004 ránou z milosti, pohlazením i nelítostným buldozerem, který mnoho posluchačů zatlačil do defenzívy díky na tehdejší dobu nevídané komplexnosti a svým způsobem se stal etalonem celého následného postmetalového a posthardcore trendu, jež vlastně trvá až do dnešní doby. Po nervním a ostrém albu „The Beyond“ (2003) vsadili CULT OF LUNA na větší podíl atmosféričtějších a náladových ploch a vykompenzovali tak uřvanou a temnou agresi melancholickými postrockovými emocemi. Vlastně se tak zrodil novodobý protipól doommetalové hudby, neboť přestože CULT OF LUNA vyšli z jiných základů a kořenů, výsledným efektem se dostali do podobně koncipovaných truchloher, kde tím prvním a posledním jsou emoce, které z dusivých riffů i ladných struktur sálají. „Salvation“ se v tomto ohledu postavilo na vrchol a byť to není album až tak lehce vstřebatelné, získalo si opravdu silný ohlas. A v diskografii skupiny nastavilo laťku na hodnotu, se kterou se pak následné počiny těžko srovnávaly.
VERDIKT: Dalo by se to shrnout velmi stručně, tohle album prostě stále dává. Nakolik je v tom nostalgie pamětníka a nakolik je to nadčasovostí vlastního obsahu bych musel rozvířit diskusi s někým mnohem mladším, kdo se s albem seznámil až nyní. Ale s mým názorem, který jsem popsal v recenzi téměř před dvaceti lety, čas příliš nezamával. Možná bych si již netroufl přidělit 10/10, ale i 9,5/10 dává této desce status výjimečnosti. Ty emoce tam stále jsou.
ISIS - PanopticonPři hodnocení „Panopticon“ a vlastně i samotných ISIS se nabízí srovnání s výše uvedenými CULT OF LUNA. ISIS byli trochu jako jejich vzdálení příbuzní, kteří na dálku (USA - Švédsko) sváděli stylotvorný souboj, ve kterém se zdálo, že má v roce 2004 Evropa (CULT OF LUNA) nečekaně navrch. Ale to rozhodně neznamená, že by ISIS mohli být osočováni pro nějaké kopírování nebo jen parafrázování již známých témat. ISIS měli svou vlastní tvář, která sice vycházela ze stylových šablon, disponovala ale svébytnou atmosférou a především specifickou melodikou. Právě větším příklonem k melodičtější a řekněme elegantnější formě se od CULT OF LUNA odlišovali. Kromě stylové příslušnosti je pak samozřejmě spojoval důraz na emoce, který i zde hrál prim. A právě „Panopticon“ bylo albem, kde se snad nejefektněji prolínaly kontrasty, se kterými si skupina dokázala opravdu hezky pohrávat. Hrubý rolující základ střídaný lehkou postrockovou akustikou působil hodně efektně a snadno zalézal pod kůži. Navíc to bylo v té době ještě neoposlouchané, takže si „Panopticon“ vysloužilo dost chvály.
VERDIKT: Chvála je na místě i v dnešní době. Deska se i dnes příjemně poslouchá, nicméně jako by se zde čas již trochu podepsal. Oproti „Salvation" od CULT OF LUNA se ona vlídnější forma asi snadněji oposlouchá. Následná vlna postmetalového trendu, která často z ISIS nepokrytě čerpala, se převalila přes „Panopticon“ jako temná deka, díky které se dnes může zdát, že už v té desce příliš originality a neotřelosti nezbylo. To prostě čas zapracoval a bohužel se snadno zapomene na skutečnost, že ISIS byli jedni ze stylových průkopníků a jejich následovníky je potřeba brát jako ty, kteří přišli až po.
NECROPHAGIST - EpitaphMinulý rok jsme našemu zubu času dali šanci otestovat „Cabinet“, první desku slovutných tech/death metalistů SPAWN OF POSSESSION. Neuspěl. Šance na nápravu přichází spolu s „Epitaph“, deskou podobnou nejen žánrově, ale i významově. „Cabinet“ je spíše sevřená, agresivní a poměrně hrubá kolekce (jakkoli je technická), „Epitaph“ je naopak více odlehčená, vzdušná a rozpustilá. Někdy až moc. Když jí dnes s odstupem dvaceti let poslouchám, s radostí bych posekal hned několik příliš přerostlých sólových výstupů. Druhá (a poslední) deska NECROPHAGIST se však poslouchá stále příjemně, každou chvíli se můžete chytit něčeho zajímavého, jednou jsou to autonomní baskytarové výlety, pak nejrůznějšími způsoby pokroucené riffy Christiana Münznera a nakonec i spektakulární představení Hannese Grossmanna za bicí soupravou. Pokud bych měl jmenovat něco, co mi na „Epitaph“ trochu schází, tak to bude větší důraz na pro-kompoziční přístup. Tady se kapelník Muhammed Suiçmez mohl lehce přiučit od svého velkého vzoru, Chucka Schuldinera. To je však jediná výtka, kterou na adresu jedné z nejčastěji citovaných žánrových nahrávek mám.
VERDIKT: I po dvaceti letech je mi jasné, proč tahle deska měla takový „trendsetterský“ potenciál. Poslouchá se mi stále velice dobře, po zvukové stránce bych dvě dekády pobytu v archivu rozhodně netipoval. Ostny „Epitaph“ pořád bodají stejně spolehlivě, po nějaké otupělosti, či dokonce korozi není ani památky. Před dvaceti lety tohle album vzbudilo velkou pozornost. Ani dnes se nemůžeme divit, proč se tak stalo. Škoda, že „Epitaph“ nakonec dostála svému názvu a skutečně se stala onou poslední tečkou za kariérou NECROPHAGIST.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
