50M ZNAK - Nadechnout se
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhá část článku je vyhrazena především obsáhlému rozboru snímku Crash, jelikož film toho nabízí podstatně více, než se na první pohled může zdát. Zbytek textu pak mapuje skandál z festivalu v Cannes a trvalé hodnoty tohoto nevšedního filmového díla.
Automobil je patrně nejikoničtějším produktem moderních technologií. Je pevnou součástí našich životů, symbolem vývoje, modernizace, inženýrství a vědy. Používáme jej tak často, že ani nevnímáme všechna ta nebezpečí, která z rychlé jízdy vyplývají. Řídit automobil je druh moderního rizika, jež celá řada z nás dobrovolně podstupuje každý den. Stačí otáčet volantem, šlapat na pedály a vůz vás bez jakékoliv námahy dopraví na vytoužené místo. Cestu jako vždy lemují varovné vykřičníky, které míjíme s krátkým údivem a mrazivou mlčenlivostí. Modré majáky, záchranné složky, střepy, pomačkané karoserie. Zpomalíme, skrze stažené okénko si prohlédneme dějiště hrůzy a opět sešlápneme plyn. Každé ráno sedneme za volant a ženeme se do práce s tisícovkami dalších anonymních řidičů. Na té repetitivní rutině je něco umrtvujícího, nudného a neskonale všedního. Pak přijde chvilková nepozornost, neopatrný manévr či technický defekt a dva anonymní životy se pod náporem zmačkaných plechů spojí dohromady. V ten okamžik, těsně před smrtí, se prý člověk cítí být skutečně naživu.
James Ballard (James Spader) je znuděný filmový producent. Ballard má manželku Catherine (Deborah Kara Unger), se kterou udržuje volný vztah, jelikož klasický sex jim už nic nepřináší. Oba dva jsou svým způsobem mrtví a snaží se nahodit rychlost ve vztahu, jehož nádrž je dávno prázdná. Bloudí v odcizeném městě plném anonymních lidí a z jejich životů již dávno vyprchaly veškeré jiskry elánu. Dokonce i sterilní soulož si pár ozvláštňuje vyprávěním sexuálních zážitků toho druhého, aby alespoň jeden z nich něco cítil. Catherine ten den souložila s cizincem v letadlovém hangáru, ale nedosáhla uspokojení. Ballard prožil podobnou zkušenost, jelikož jeho sex s asistentkou byl přerušen klepáním na dveře kanceláře. Žena svému manželovi odpoví: „Možná, ta další.“ Důležitá věta pro závěrečné vyznění filmu.
Jedné pozdní noci se Ballard vrací vozem domů. Kvůli nepozornosti strhne auto do protisměru a zapříčiní srážku s dalším vozidlem. Řidič druhého auta je po smrti, ale jeho zraněná manželka Dr. Helen Remington (Holly Hunter) nikoliv. Ve změti plechů uvězněná žena krátce pohlédne do očí Ballarda a při stažení ramenního popruhu mu ukáže odhalené ňadro. Barman zvaný osud, právě namíchal mimořádně vzrušující koktejl. Adrenalin, vytékající benzín, krev, bolest a nahota se sloučily dohromady. Něco uvnitř producenta se právě probralo. Sešitý Ballard s mnohonásobnou zlomeninou nohy se o berlích potlouká chodbami nemocnice a všimne si podobně zřízené Helen Remington, která jej ale ignoruje. Pozornost Ballarda ovšem zaujme i zvláštní nemocniční zřízenec se zjizveným obličejem. Podivný muž s fotoaparátem a hromadou fotografií osloví producenta jménem, pokládá mu banální otázky a projevuje až nezdravý zájem o jeho mnohačetná zranění. Na černobílých fotografiích je kromě Helen zachycena i celá řada dalších pacientů s viditelným poraněním těla.
Ballard leží později v posteli a pomalu se zotavuje ze svých zranění. Manželka Catherine ho uspokojuje rukou, ale namísto klasických lechtivých frází používá slovní spojení typu: prohnutý podvozek, rozbitá přístrojová deska, zdeformovaná kabina, krvavé střepy atp. Prchavá náhražka zapovězených tužeb? Producent je očividně podrážděný. Je ještě více frustrovaný a bez chuti než obvykle. S pomocí dalekohledu znuděně sleduje proudící kolony aut ze svého balkónu. Jakoby čas pro Ballarda vůbec neplynul, kdežto na dálnici se to hemží dynamikou a pohybem. Vnitřní pnutí jej nakonec donutí navštívit garáž, kde odpočívá jeho zdemolovaný Chrysler. Ballard usedá za volant a opět prožívá slabé doteky nedávného vzrušujícího zážitku. Do garáže záhy dorazí i Helen, která si zase prohlíží trosky svého vozu. Oba účastníky nehody to k sobě táhne, jelikož jsou oba přitahovaní neobvyklou kombinací nebezpečí, bolesti a sexu.
Helen producentovi nabídne odvoz, avšak během jízdy málem havaruje. Vzrušení opět dosahuje maxima. Po společné souloži na zadní sedačce se oba milenci objevují na tajemné noční show, kterou řídí onen zřízenec. Jmenuje se Vaughan (Elias Koteas) a se svým spolkem herců, přátel a kaskadérů právě chystá rekonstrukci smrtelné nehody Jamese Deana. Smrtí fascinovaní kaskadéři mají k dispozici okruh, autentické vozy, své řidičské dovednosti a jednu speciální vlastnost. Nepoužívají žádné bezpečnostní prvky. Po provedení srážky dorazí na místo události policie. Vyznavači podivného koníčku, včetně potlučeného Vaughana, se rozprchnou všemi směry. Osudová noc ukáže hlavnímu hrdinovi cestu. Ballard, Helen a o něco později i Catherine zůstanou novému příteli na dosah a Vaughan je na oplátku stáhne do světa bizarností, nekonečné perverze, bolesti, sexu a neodkladné smrti.
Tehdejší kontroverze okolo snímku Crash jsou navzdory uvedené zápletce dávno přežité, možná až úsměvné. Snahy cenzorů démonizovat potencionálně závadné filmové produkty, se ukázaly býti scestné a s nástupem nového milénia téměř utichly. Nálepka o „mimořádně šokujícím filmu“ dnes spíše prodává, stává se funkční marketingovou pomůckou. Roku 1996 měl ale morální kompas cenzorů poněkud citlivější nastavení. Pokud pomineme nevšednost centrální zápletky, zůstal největší problém v otázce zobrazené nahoty. Cronenberg tak musel čelit pranýřování vyplouvající z údajné propagace pornografie, což mu vadilo hned ze dvou důvodů. Za prvé, snaha bagatelizovat před novináři choulostivé záběry by byla nelogickým obranným manévrem, jelikož Cronenberg není přesvědčením proti pornografii a nikdy nebyl. Za druhé, sexualita je jednou z důležitých vrstev příběhu. Pointou, vznětlivým palivem, jež postavy motivuje. Prvopočátky pornografie spadají do antického Řecka, kdy malíři skrze obrazy či básníci psaním veršů o kurtizánách a nahotě, uměleckou formou podněcovali sexuální apetit.
Běžné pornografické filmy fungují v tomto ohledu na úplně stejném principu a nepotřebují nám předávat nic dalšího. Pokud budeme brát takovou definici za platnou, nemůžeme Crash označit pornografickým dílem ani omylem. Kromě stabilní zápletky, absenci reálného sexu a přítomnosti soustředěných hereckých výkonů je film především přemýšlivý. Sex je pouze nutnou součástkou celistvého stroje. Crash zůstává nadčasovým, protože se jako první film na světě pokusil přeměnit fetiš pro automobilové nehody a tělesná zranění v metaforu o lidské adaptaci na technologický věk. Intelektuální Crash si dodnes zachovává svou chladnou smyslnost, ale je rovněž pravdou, že teoretickou přitažlivost v něm divák musí hledat s pořádnou porcí trpělivosti. Ostatně jak jinak, pokud je hlavním motivem filmu sex mezi pomačkanými blatníky? Avšak podivností nabízí snímek daleko víc.
Nevyzpytatelný Vaughan má v rukávu schovaný tajný plán. Ve svém brlohu, kde se nacházejí další výstřední postavičky včetně kulhavé Gabrielle (Rosanna Arquette), ukáže Ballardovi svůj projekt. V kožených deskách se nacházejí autentické fotky zraněných lidí. Kromě zvěčněné Gabrielle, která od traumatické autonehody nosí paraplegický obleček ovlivněný BDSM estetikou, se mezi fotkami nachází i Ballard na nemocničním lůžku a Helen při sexu s ním. Zlověstný Vaughan říká, že se zajímá o přetvoření lidského těla pomocí moderních technologií, ale je nutné zohlednit, že jeho vychýlená mysl si dost protiřečí. Tento zvrácený přízrak nočních silnic řídí výhradně svůj černý kabriolet Lincoln z roku 1963, protože v něm seděl i Kennedy v době atentátu. Je fascinován smrtelnými nehodami slavných herců a vozí s sebou výkonnou vysílačku, aby ihned zjistil, kde ve městě zrovna došlo ke střetu vozidel. Jedině tak může být té zvláštní kombinaci krve a benzínu neustále na dosah.
Cronenberg ve vyprávění nepospíchá. Jeho film disponuje opojnou meditativní zasněností, které vydatně dopomáhá převaha nočních sekvencí a tichá dikce postav nepřesahující mnohdy hranici šepotu. Postavy se vůbec pohybují jaksi zpomaleně, bloudí šedou mlhou nočního města a nechávají za sebe hovořit převážně řeč těla. Zdá se, že Cronenberg se ani tak nezajímá o psychologii postav, jako o postavy samotné, které sleduje s chladnou odosobnělostí. Nesoudí je, pouze ho fascinují.
Vaughana lidé také fascinují. Při jedné jízdě nebezpečně ohrožuje Catherine a Ballard tomu ze svého vozu přihlíží. V noci při souloži Catherine manželovi záměrně vypráví smyšlené homosexuální historky o něm a Vaughanovi, díky čemuž dojde Ballard k uspokojení. Extázi nezpůsobila potlačovaná homosexualita, ale element nebezpečí, který Vaughan ten den představoval. Fakt, že Catherine mohla reálně zemřít, byl tím skutečným vzrušujícím stimulem. Předestřením dalšího projektu, což má být rekonstrukce smrtelné nehody herečky Jayne Mansfield, odhalí Vaughan své pravé úmysly. Přetvoření lidského těla, pomocí moderních technologií, je niternou sci-fi fantasií. Skutečným záměrem má být šíření takzvané benevolentní psychopatologie. Autonehoda není v očích Vaughana zhoubná, neboť přináší hodnotu v podobě těžko popsatelného uvolnění energie. Zprostředkovává sexuální erupci skrze nebezpečí a potencionální smrt.
Ne, opravdu se nedá říci, že by hrdiny z filmu spojovalo něco víc než fetiše a posouvání sexuálních limitů. Crash ve své střední části sestoupí do bludného kruhu, v němž se postavy občas kamsi ztratí, scény si vláčně plují kolem a každého na plátně definují výhradně jeho pudové potřeby. Území složité psychologie je nám zapovězeno. Nedozvíme se nic z minulosti postav. Každé setkání protagonistů je lemováno dalším bizarním zážitkem a následnou souloží. Úplně nejzajímavější je tohle panoptikum podivínů v bezpečí Vaughanovy dílny, protože tam své choutky nemusejí skrývat. Právě v těchto okamžicích vyplouvá na povrch i režisérův zvláštní smysl pro humor. Ne, opravdu. Jak jinak, nežli smíchem reagovat na scénu, kde se skupina lidí vzrušuje při sledování VHS kazet s nahranými záznamy automobilových crashtestů?
Jedné noci zaznamená Vaughan hlášení o další autonehodě, při níž zahynul i jeden z jeho stejně postižených přátel. Skupina ve složení Vaughan, Ballard a Catherine přijíždí k místu nehody a za doprovodu metalických tónů Howarda Shora nasává atmosféru smrti. Jsou jako tři prokletí parazité, kteří kráčejí kolem, pořizují si fotky, vypouštějí z úst oblaka modrého dýmu a snaží se dostat do těsného kontaktu s raněnými. Slídivý Vaughan dokonce Catherine nenápadně posadí do havarovaného vozu a vyfotí ji. Znepokojivá a zároveň podmanivá scéna. Pozorování a následné vyfocení Catherine ve vraku vozu je zajímavé tím, že Vaughan z ženy vlastně utváří svůj budoucí projekt. Stisknutím spouště fotoaparátu byla Catherine označena zlověstným znamením. Když jsme u toho, je dobré připustit, že voyeurismus je dalším nedílným aspektem filmu Crash. Vaughan si potají pořizuje fotografie z míst nehod, Ballard dalekohledem sleduje okolí a později skrze zpětné zrcátko i Vaughana při sexu s prostitutkou. Celá skupina pak sleduje důsledky noční autonehody a znepokojivý kruh vzájemného stalkingu se tak uzavírá.
Ballard své zhoubné posedlosti dokonale propadá. Společně s Vaughanem se nechá tetovat a pak spolu mají anální sex zakončený krátkým oťukáváním aut. Dojde k definitivnímu spojení. Tělesnému i ideovému. K předání osudu, který Ballard přijme a přivede k životu. Ještě tu noc se Vaughan pokusí autem vytlačit Catherine i Ballarda ze silnice, ale při nebezpečném manévru záměrně strhne volant a následně umírá. Helen a Gabrielle se později milují ve vraku jeho černého Lincolnu. Temný guru je nenávratně pryč. Film vrcholí v mrazivě tragické koncovce. Ballard usazený v opraveném Chrysleru, stíhá za bílého dne vlastní manželku a snaží se jí nabourat. Je úspěšný. Otřesená žena leží pod kouřícím vrakem vozu a skladatel Howard Shore si v tklivé partituře rozvzpomene na smyčce. Očividně vzrušený Ballard se jí ptá, zdali je v pořádku. Catherine mu se slzou v oku odpoví: „Asi ano.“ Ballard pronese: „Možná, ta další“ a začne se s ní milovat. Frází „ta další“ je zodpovězena skutečná motivace těchto nešťastných postav. Nikoliv další vzrušení z nebezpečného sexuálního potěšení, ale smrt. Možná, že další náraz konečně přinese očekávané vysvobození.
Závěr filmu je krásným důkazem o promyšlené mystifikaci pana režiséra. V době, kdy James Graham Ballard dopsal svou knihu, byl moderní termín „symforofilie“ ještě málo známým pojmem, pokud tehdy vůbec existoval. Jde o sexuální poruchu, při níž jsou dotyční jedinci vzrušováni katastrofickými událostmi, nebezpečím a místy, kde došlo k nějaké tragické události. Samotné vzrušení nepřináší smrt někoho dalšího, ale vlastní možnost rizika. Tito lidé vlastně záměrně riskují životy, aby se smrti dostali na dosah a tím v sobě nastartovali sexuální bažení. Riskují třeba tím, že se auty úmyslně ohrožují na silnici, což svádí k oprávněné diskusi, jestli spíš v některých případech nejde o skryté sebevrahy. Na první pohled natočil Cronenberg film o lidech, které uchvátil bizarní sexuální fetiš, nicméně je dost možné, že skutečným cílem postav není pouze nevýslovné vzrušení, ale sebevražda. Cronenberg si vzácnou duševní poruchu vypůjčil, aby s ní mohl zachytit skupinu nešťastných a otupělých lidí ztracených v betonové džungli. Lidí spojených skupinovým chtíčem a fascinací, kteří nadšeně sledují své kolizní kurzy, protože nechtějí přestat.
James Ballard sice je hlavní postavou, ale důležitější je bezesporu Vaughan. Právě on připomíná mocný vír, který do svého černého středu stahuje ostatní. Posouvá letmo načrtnutý děj kupředu, je motivací pro ostatní a ztělesňuje metaforický symbol jedince, sežvýkaného moderní dobou. Herecké výkony jsou velmi specifické, úsporné, mechanicky podané a režisérem citlivě korigované, aby nedocházelo k nežádoucím improvizacím. Mezi postavami je potlačeno emoční napětí. Jakoby všichni spočívali v jakémsi skupinovém transu. Především Deborah Kara Unger umí tento éterický pocit prodat. Crash má výborně ošetřené tempo vyprávění. Noční scény, cigaretový kouř a střídání dominující modré, šedé a fialové barvy dodávají snímku absolutní chlad a neonoirový lesk, jemuž dopomáhá i netečnost okolního světa. Například fakt, že Ballard autonehodou zavinil smrt člověka, nikoho nezajímá, bezpečnostním složkám vůbec nevadí civilisté na místě nehody atp. Ačkoliv je film doslova nacpaný elektrizujícím erotičnem, samotné sexuální scény mají v poslední třetině spíše asexuální až zvrácený ráz, což je pro Cronenberga typické. Nahraďte všechny ty vozy, zlomeniny, jizvy a berle běžnými rekvizitami z filmů pro dospělé a máte regulérní porno. Geniální!
Samozřejmě. Pořád jde o film Davida Cronenberga natočený v dobách jeho tvůrčího rozmachu, tedy se dočkáme i tradičně úchylných grafických výjevů. Máme zde vzájemné olizování jizev, heterosexuální soulož okořeněnou homosexuálními průpovídkami, nebo proniknutí penisu do hluboké jizvy na stehně ve tvaru vagíny. Zkrátka kanadská cukrárna s plným servisem. Brilantnost tohoto opomíjeného filmu však pramení hlavně z chladné dystopicky chmurné vize Davida Cronenberga, která nám ukazuje umrtvenou společnost s tak velkou tolerancí ke stimulaci, že jedinec musí napřed skočit do propasti, aby se opět trochu nakopl.
Distribuční harmonogram ustanovil premiéru filmu na 17. května 1996, aby se mohl stát hlavním tahákem filmového festivalu v Cannes. Oficiální premiéra pro Kanadu byla naplánována na 4. října 1996, odkud se Crash v omezené distribuci vydal do dalších částí světa. David Cronenberg, Jeremy Thomas a Robert Lantos počítali s jistou kontroverzí, ale takovou smršť nečekal asi nikdo. Skandál to byl vlastně dosti izolovaný, odehrávající se pouze během slavnostní premiéry v Cannes a po nějakých dvou týdnech už bylo zase ticho po pěšině. Zárodky počátečních problémů už představovalo žánrové zařazení samotného filmu. Crash byl uváděn jako erotický thriller, na čemž je dobře patrné tápání tehdejších pořadatelů. Režisér přitom od počátku hlásal, že natočil atmosférické drama bez jakékoliv kriminální zápletky. Nevhodné označení filmu u diváků způsobilo zmatení. Prakticky nikdo nevěděl, co čekat a jak má na Crash vlastně reagovat. Hlavním sálem se ozýval smích, bučení i hlasitý pískot. Několik diváků z premiéry dokonce znechuceně odešlo s otázkou, zdali to Cronenberg myslel opravdu vážně.
Zmatená však byla i odborná porota, které předsedal slovutný Francis Ford Coppola. Crash se stal kandidátem na hlavní cenu, ale uvnitř poroty panovaly vyhrocené neshody, kde jeden názorový extrém označoval film za zvrácený a ten druhý z něj činil pomalu filozofickou odyseu. Většina hlasů se nakonec přiklonila k nezpochybnitelné umělecké kvalitě filmu, jeho originalitě a troufalosti, ale zaseknutý Coppola byl kardinálně proti předání hlavní ceny, což je Zlatá palma. Tu nakonec získalo drama Tajnosti a lži (1996) od Mikea Leigha. Velkou cenu poroty ukořistila citová tryzna Prolomit vlny (1996) od Larse von Triera. Cronenberg si nakonec odnesl jedno nepravidelné ocenění. Zvláštní cenu poroty. V tomto případě udělenou „za originalitu, odvahu a za drzost.“ Ani takový kompromis ale Coppolu příliš neobměkčil. Údajně se musel přemáhat, aby cenu kolegovi na pódiu vůbec předal.
Následující dva týdny musel Cronenberg zodpovědět řadu zvědavých dotazů od neústupných novinářů, jelikož v Cannes byly pochopitelně přítomní i zahraniční kritici, jejichž zděšené recenze křižovaly svět kinematografie. Grafická sexualita, nemocné téma, lidé, kteří čerpají rozkoš z neštěstí druhých. Důvodů k ostrým výpadům bylo více než dost. Kritik Alexander Walker film popsal jako zvrácenou studii sexuálních deviací, jaká neměla nikdy vstoupit na stříbrné plátno. Christopher Tookey dokonce v recenzi poznamenal, že za tímto filmem by měl civilizovaný svět udělat tlustou čáru a zcela jej ignorovat: „V knize James Ballard svého hrdinu egocentricky pojmenoval po sobě. Pokud chcete vědět, kdo je hlavním hrdinou perverzního filmu Crash, podívejte se na jméno režiséra.“
Vrcholem bouře byla štvavá kampaň deníků The Daily Mail a The Evening Standard, která lobovala za zákaz filmu ve Spojeném království. Situace dostala opravdu absurdní ráz. Britská organizace British Board of Film Classification (BBFC), zodpovědná za klasifikaci a cenzuru filmů, oslovila královského psychologa, aby se vyjádřil k potenciální závadnosti filmu. Prostor dokonce získalo jedenáct tělesně postižených lidí, kteří měli zodpovědět otázku, zdali je pro ně Crash urážlivý. I přes výsledky všech šetření, které film neshledaly závadným, vstoupil Crash do britských kin v nesestříhané verzi až 18. března 1997 s cejchem od osmnácti let nepřístupný (zde si nejsem vzhledem ke kontextu jist, zda jde či nejde v té předložce o překlep, tedy ponechávám – pozn. korektora), což se rovná plošnému zákazu. Tato událost podnítila odhodlání amerického magnáta Teda Turnera, který se pokusil o podobný kousek. Organizace magnáta měla vlastnický podíl u americké distribuční společnosti Fine Line Features, jež zajišťovala premiéry filmů, včetně novinky Cronenberga. Turner byl proti promítání a podařilo se mu zrušit datum oficiální premiéry, které mělo korespondovat s tou kanadskou. Do Spojených států si tak Crash rovněž dojel až na jaře roku 1997. Zmapovat všechny geografické restrikce, bojkoty a střihem upravené verze filmu by asi nemělo konec. Crash zkrátka provokoval a provokovat nadále bude. Zub času si zrovna na tomhle díle dokonale namlátil tlamu.
Nerad bych ale tuhle kapitolu zakončoval v negativním tónu. Určitě to nebylo tak, že by se z Cronenberga stal veřejný nepřítel číslo jedna. Měl na své straně fanoušky i kritiky z opačného názorového spektra. Crash sklízel pochvaly hlavně za technické provedení, práci s atmosférou a odvahu přivést k životu tak nevšední příběh. James Hoberman chválil melancholickou rovinu snímku, perfektní formální ošetření a nekonvenční suchý humor. Známý kritik BBC Mark Kermode byl zase nadšený z atmosféry a působivého hudebního doprovodu, jež v uších doznívá ještě dlouho po závěrečných titulcích. Speciálně pro Cronenberga však byla velkou satisfakcí hlavně zpětná odezva spisovatele. James Ballard byl z filmu nepokrytě nadšen a dokonce řekl, že kanadský režisér jeho dílo ještě vylepšil. V rámci propagace snímku spolu oba umělci několikrát zasedli při veřejných besedách a vášnivě rozebírali film, literární předlohu či zajímavé aspekty lidské sexuality. Crash bývá běžně označován jako vzácný příklad filmu, který překonal předlohu.
Někdo vnímá Crash jako divnou komedii, jiný se u něj nebetyčně nudí a pro celou řadu dalších diváků jde o choré dílo úchylného filmaře. Zkuste před někým nadhodit zápletku filmu. Uvidíte buď ironicky pozdvižené obočí nebo znechucený úšklebek. Je těžké Crash vzít a zasadit jej do pestré mozaiky režisérovy kariéry. Nenese stopy primitivního násilí, jež určovalo významný rys režisérových hororových prvotin. Nemá v sobě nádech sci-fi tématiky podtržený tělesným rozkladem. Nemůžeme jej zařadit ani mezi vyzrálá dramata, jaká Cronenberg začal točit s nástupem nového tisíciletí. Asi jde opravdu o černou ovci režisérovy filmařské práce. Je tam destrukce kovu i masa, pokroucené končetiny a Cronenbergova klinická režie vyšperkovaná temným chladem Suschitzkyho nástroje, ale přesto je Crash něčím jiný. Ty záměrně ploché herecké výkony, kovové zvuky strun, tma, zdemolované vozy a dusivé erotično, dodávají filmu stálý pocit vznášejícího se oparu nebezpečí. Ledově netečnou strukturou filmu Cronenberg divákovi brání, aby se s postavami ztotožnil tak, jak tomu bývá u mainstreamové produkce. Sledování nepřináší vzrušení ze zprostředkování filmového sexu ani napětí při pohledu na rychlá auta. Z diváka se spíše stává nespokojený voyeur, který pociťuje jisté nepohodlí z toho, co je nucen sledovat.
Nedělám si iluze o tom, že ve filmu Crash může nalézt potěšení klidně někdo labilní, ale stejně tak může být fascinující pro přemýšlivého diváka, který se nebrání nevšedním filmovým zážitkům. Já osobně k filmu zastávám vřelý vztah, byť si jej dopřávám jednou za dlouhý čas. Crash se opravdu nedá s klidným svědomím doporučit, ale rozhodně v každém odvážlivci zanechá silný dojem (myšleno v jakémkoliv smyslu). Po poslední projekci jsem sedl do auta a uvědomil si, že si bez něj už ani nedokážu představit nákup rohlíků. Možná na těch úvahách o závislostech lidského druhu na technologiích přeci jen něco bude.
Crash je především záludná zkušenost. Těžká jako kus ztuhlého ingotu, vášnivá jako pohled tajemné Catherine a nebezpečná jako Ballardův nabouraný Chrysler. Nejde o nejzásadnější, natož nejlepší film Davida Cronenberga. I tak si ale pozornost zaslouží, minimálně pro svou originalitu. Filmů s podobnou tématikou asi skutečně moc nebude. Napadá mě jen relativně nový Titan (2021) od Julie Ducournau. Crash zůstává drzým, provokativním, smyslným i přemýšlivým dílem s výbornou řemeslnou stránkou, při jehož sledování můžete očekávat prakticky jakoukoliv reakci. Zkuste si dodat odvahy a usednout za volant. Vaughanův temný kult už chystá volnou garáž. Kdo ví? Třeba v sobě během téhle jízdy naleznete něco… skrytého.
Kanada / Velká Británie, 1996, 100 min
Režie: David Cronenberg
Předloha: J.G. Ballard (kniha)
Scénář: David Cronenberg
Kamera: Peter Suschitzky
Hudba: Howard Shore
Hrají: James Spader, Holly Hunter, Elias Koteas, Deborah Kara Unger, Rosanna Arquette, Nicky Guadagni, Markus Parilo, Peter MacNeill, Judah Katz, Boyd Banks, Alice Poon, David Cronenberg
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.