Tito Izraelci dlouho pobývali značně skryti v šeru undergroundu, ať už to bylo v letech 2002 až 2011 ještě pod jménem MOONSKIN, nebo následně již pod současnou značkou TOMORROW'S RAIN. Ale přestože alba z nich dlouho nepadala žádná, aktivitu skupina vyvíjela nemalou. Především díky koncertování i s hodně známými jmény jako PARADISE LOST, KREATOR či SWALLOW THE SUN si udělali jméno a především kontakty, které nakonec dokázali slušně zhodnotit. Na svém debutu "Hollow" (2020) se jim tak vystřídala opravdu slušná plejáda hostů zvučných jmen. Namátkou Aaron Stainthorpe (MY DYING BRIDE), Greg Mackintosh (PARADISE LOST), Fernando Ribeiro (MOONSPELL), Sakis Tolis (ROTTING CHRIST) nebo Kobi Farhi (ORPHANED LAND).

Již ze zmíněných hostů asi každý odtuší, že tvorba Izraelců je svázána s doom a gothic metalem. Ale není to až tak jednoduché, neboť TOMORROW'S RAIN jako by nechtěli přijmout ani jednu ze stylových tváří a ve svých skladbách trochu nesourodě tápou mezi styly. Snad se tu dostává do konfliktu snaha zavděčit se všem svým vzorům, současně pak velký počet hostů zákonitě vnáší do jejich díla značné kontrasty. I přesto se jim na první desce podařilo udržet ucelenou tvář a převažující hrubá doommetalová forma odkazovala hlavně k silově pojatým MY DYING BRIDE. Své fanoušky si tak skupina našla.

Na své druhé album už TOMORROW'S RAIN nedotáhli tolik hostů zvučných jmen, ti jsou zde navíc stylově trochu řekněme mimo hlavní styl skupiny. Andreas Vingbäck (DARK FUNERAL), Attila Csihar (MAYHEM) nebo Michael Denner (KING DIAMOND, MERCYFUL FATE) ale opět představují jména dobře se vyjímající v promo materiálech. Bohužel se příspěvek těchto person nakonec paradoxně ukazuje jako slabina některých skladeb. Ne vždy jsou totiž jejich výkony zrovna excelentní a například v úvodní "Roads", která je jinak povedená i díky zajímavé aranži saxofonu, mi při určitých vokálních partech přímo nepříjemně zatrnulo. A raději nebudu řešit, který z vokalistů to je, když si to tam rozdávají zmíněný Andreas Vingbäck a Tony Wakeford ze SOL INVICTUS. Ohledně vokálů nakonec nejlépe dopadly hrubé doomové party samotného Yishai Sweeartze.

Oproti debutu trochu slabší zastoupení hostů jako by se skupina snažila vynahradit ve vlastní hudební náplni. Objevují se značně kontrastní polohy, díky čemuž je "Ovdan" albem pestrým, nicméně až stylově roztěkaným. Ve výsledku tak jde o poněkud nekonzistentní album. Jednotlivé skladby jsou často hodně povedené, k celku je ale třeba přistupovat pouze jako k náhodné kolekci nesouvisejících kousků a více než kompaktní album připomíná toto dílo rozevlátou kompilaci. Je to trochu škoda, protože tahle nesourodost hodně sráží celkové hodnocení, přičemž některé skladby by zasloužili mnohem lepší bodování. TOMORROW'S RAIN totiž dovedou vystřihnout nádherně dynamické a emotivní skladby odkazující na tradiční styl MY DYING BRIDE. Jmenovat můžeme "Room 124" i "Convalescence". Naopak hitově pojatá "Turn Around" jako by vypadla z repertoáru PARADISE LOST v jejich vrcholném období kolem alba "Draconian Times".

Další ze stylových poloh, jež se staví do opozice ke zmíněných doommetalovým tlakům, je až jemně uvolněná, často hodně akustická baladičnost, do které se skupina pokládá s opravdu melancholickým citem. A například ve velmi emotivní "I Skuggornas Grav" je, v kontrastu i s hebrejsky deklarujícím mužským hlasem, hodně osvěžující vokál hostující Anje Huwe z XMAL DEUTSCHLAND a příjemně se doplňuje s klávesovými party. V těchto chvílích jako bychom poslouchali úplně jinou skupinu, která je od dunivých kytarových stěn a hrubých melodií vzdálena přes polovinu hudebního světa.

Pomyslným vrcholem alba jsou skladby, kde se TOMORROW'S RAIN podařilo své různorodé tendence zkombinovat a citlivě namíchat dohromady. Za jednu z nejlepších položek tak je možno považovat "Muaka", kde se z ladné akustiky, která nepostrádá příjemnou až folkovou auru, dostáváme do silně výbušné atmosféry doplněné hlasem Attily Csihara. Zde to zafungovalo na výbornou včetně zmíněného hosta.

TOMORROW'S RAIN se na svém druhém albu pokusili vykročit ze stínu stylové doomové skupiny a upoutat velkou mírou pestrosti. Nedá se tvrdit, že by se to nepovedlo, skladby mají své kouzlo a sílu, jen to nedrží pohromadě. Zda je to cesta správným směrem a je potřeba jen uhladit hrany ukáže budoucnost.