PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Peter Tägtgren byl zajímavým zjevem již v devadesátých letech předchozího století ve starých dobách HYPOCRISY. Posedlostí UFO tematikou a posunem tvorby do industriálního metalu se jeho projekt PAIN dostal do zajímavé pozice tak trochu vyhraněné vůči deathmetalovým kořenům, přesto si zachovávající značně obhroublou fazónu. PAIN zůstal narostlý na úderném riffu, díky čemuž ho většina metalových příznivců nezatratila. Ba naopak, dokonce zcela logicky si získal slušnou fanouškovskou základnu, na které pak Tägtgren stavěl další pokračování své svérázné hudební dráhy. Současně je nutno mu přiznat, že na prvních deskách PAIN přinesl i určitý svěží vítr a mnohým metalovým posluchačům otevřel nové obzory v době, kdy přimíchávání industriálu a elektroniky ještě v metalu nebylo tolik zakořeněno.
Dnes už je situace samozřejmě úplně jiná a na aktuální desku "I Am" je potřeba nahlížet především v souvislosti s vlastní minulostí PAIN, a tak se samozřejmě nabízí srovnávání především mezi jednotlivými deskami, které Peter pod hlavičkou tohoto svého projektu již vyprodukoval. Od té předchozí "Coming Home" uplynulo již osm let, ale pokud budeme hledat paralely mezi těmito dvěma deskami, stačí konstatovat, že nic zásadního se vlastně neudálo. Jen se poněkud prohloubily kontrasty a zavonělo to starými časy. Tägtgren staví na svých tradičních základech a točí se v osvědčených principech ducavě rytmického industriálně tanečního základu, nad kterým se snaží rozvíjet melodické motivy, silové riffy, samply a další zvukové vrstvy s cílem zkompletovat skladby se silným hitovým potenciálem. Tak to ostatně bylo už od počátků PAIN.
Přesto se v současné tvorbě potácí mezi dvěma póly. Jedním je dravá a do jisté míry košatá hudba postavená sice na industriální rytmice, ale nesoucí v sobě silný melodický potenciál a i dostatečně zajímavou strukturu, byť někdy podléhající tendencím k jednoduše přímočarým refrénům, ale i tak nabízející zajímavý vývoj a aranže. Vyzdvihnu již delší dobu známou skladbu "Party in My Head", kterou je asi možno současně s následnou baladicky pojatou titulní "I Am" nebo závěrečnou "Fair Game" považovat jednak za typického představitele tohoto přístupu, současně i za to lepší a emotivnější z toho, co na albu Tägtgren nabízí.
Druhým pólem je opravdu tuhá kolovrátková elektronika točící se v razantní šabloně, která útočí na první signální a jednoduchým, ale přiznejme často funkčním systémem se snaží probudit v posluchači primitivní pudy rytmických transů. Zde stojí třeba přímočará "Go With The Flow", která si nese onu pachuť kovářského kladiva, které vás svými údery má rozkymácet v pochodovém rytmu. Zde se bohužel Peterova snaha příliš nepotkává s mou schopností takovou produkci přijmout jako zajímavou. Narozdíl od vydařeného vizuálu klipu s hercem Peterem Stormarem. Také jednoduše klusající singl "Push The Pusher", který možná mnohým bude imponovat, mi i přes příjemně silový a kytarový sound připadá značně fádní a ve své přímočarosti ubíjející. Vše je nakonec o jakési hraně, na které skladby balancují, protože například podobně stavěná a principiálně stejně pojatá "The New Norm" se možná díky výraznějším melodickým motivům a občasné změně tempa jeví o pořádný kus zajímavější.
Ale vrátím se ke srovnávání s dřívějšími alby. To předchozí "Coming Home" (2016) jsem vnímal jako trochu fádní monolit, ze kterého jen občas vykouklo cosi zajímavého. O bezzubém "You Only Live Twice" (2011) raději pomlčím. V tomto ohledu nabízí "I Am" o kus lepší a dotaženější skladby, mnohem silnější melodické motivy a výraznější hitovost. Občas se vyrojí dokonce myšlenka na srovnání s počátky Peterových PAIN z přelomu tisíciletí. Ale zde to tak trochu zaskřípe. Když totiž vezmeme onu sílu některých skladeb například z výborného druhého alba "Rebirth" (1999), za všechny jmenujme třeba hitovku "End of the Line", která mi svého času rotovala v přehrávači hodně často, pak vůči těmto starým flákům obstojí snad jen zmiňovaná "Party in My Head".
Samozřejmě nesmím zapomenout zmínit účast zpěvačky Cécile Siméone, která se postarala o oživení skladby "My Angel". A tak díky různorodosti a značné pestrosti, kterou se tentokrát Tägtgrenovi do své strojově hnané hudby podařilo vložit, je album slušnou porcí stylové flákoty. Asi k tomu přispěl i fakt, že Peter své PAIN povýšil z osobního projektu na jakýsi rodinný podnik a syn Sebastian dostal prostor kromě bubenické stoličky i jako tvůrce, napsal skladby "Revolution" a "Don't Wake The Dead", kousky s chytlavým potenciálem. Takže hodnocení nakonec záleží pouze a jedině na preferencích k danému stylovému ranku, ve kterém se mixuje industriálně elektronická základna s metalem, diskotékovou hitovostí a náznaky synth popu. Pokud se na to podíváme jen v rámci tohoto okruhu, pak Peter vyprodukoval obstojnou desku. Pokud se ale budu zamýšlet nad pozicí "I Am" v obecných kulisách ostatní metalové a rockové scény, pak už to asi nebude na nějaké vysoké příčky. Takže bodování nechám jako malý kompromis.
Díky různorodosti a pestrosti, kterou se tentokrát Tägtgrenovi do své strojově hnané hudby podařilo vložit, je "I Am" slušnou porcí stylové flákoty. V kulisách industriálního metalu se tak povedlo vyprodukovat obstojnou desku. V obecném pohledu ostatní metalové a rockové scény je potřeba trochu přimhouřit oko.
7 / 10
Peter Tägtgren
- vše
Sebastian Tägtgren
- bicí
1. I Just Dropped By (to say goodbye)
2. Don't Wake The Dead
[video]
3. Go With The Flow
[video]
4. Not For Sale
5. Party in My Head
[video]
6. I Am
7. Push The Pusher
8. The New Norm
9. Revolution
[video]
10. My Angel
11. Fair Game
I Am (2024)
Coming Home (2016)
You Only Live Twice (2011)
Cynic Paradise (2008)
Psalms Of Extinction (2007)
Life Is Overrated (DVD) (2005)
Dancing With the Dead (2005)
Nothing Remains The Same (2002)
Rebirth (2000)
Pain (1997)
Datum vydání: Pátek, 17. května 2024
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 41:12
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.