Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Peter Tägtgren byl zajímavým zjevem již v devadesátých letech předchozího století ve starých dobách HYPOCRISY. Posedlostí UFO tematikou a posunem tvorby do industriálního metalu se jeho projekt PAIN dostal do zajímavé pozice tak trochu vyhraněné vůči deathmetalovým kořenům, přesto si zachovávající značně obhroublou fazónu. PAIN zůstal narostlý na úderném riffu, díky čemuž ho většina metalových příznivců nezatratila. Ba naopak, dokonce zcela logicky si získal slušnou fanouškovskou základnu, na které pak Tägtgren stavěl další pokračování své svérázné hudební dráhy. Současně je nutno mu přiznat, že na prvních deskách PAIN přinesl i určitý svěží vítr a mnohým metalovým posluchačům otevřel nové obzory v době, kdy přimíchávání industriálu a elektroniky ještě v metalu nebylo tolik zakořeněno.
Dnes už je situace samozřejmě úplně jiná a na aktuální desku "I Am" je potřeba nahlížet především v souvislosti s vlastní minulostí PAIN, a tak se samozřejmě nabízí srovnávání především mezi jednotlivými deskami, které Peter pod hlavičkou tohoto svého projektu již vyprodukoval. Od té předchozí "Coming Home" uplynulo již osm let, ale pokud budeme hledat paralely mezi těmito dvěma deskami, stačí konstatovat, že nic zásadního se vlastně neudálo. Jen se poněkud prohloubily kontrasty a zavonělo to starými časy. Tägtgren staví na svých tradičních základech a točí se v osvědčených principech ducavě rytmického industriálně tanečního základu, nad kterým se snaží rozvíjet melodické motivy, silové riffy, samply a další zvukové vrstvy s cílem zkompletovat skladby se silným hitovým potenciálem. Tak to ostatně bylo už od počátků PAIN.
Přesto se v současné tvorbě potácí mezi dvěma póly. Jedním je dravá a do jisté míry košatá hudba postavená sice na industriální rytmice, ale nesoucí v sobě silný melodický potenciál a i dostatečně zajímavou strukturu, byť někdy podléhající tendencím k jednoduše přímočarým refrénům, ale i tak nabízející zajímavý vývoj a aranže. Vyzdvihnu již delší dobu známou skladbu "Party in My Head", kterou je asi možno současně s následnou baladicky pojatou titulní "I Am" nebo závěrečnou "Fair Game" považovat jednak za typického představitele tohoto přístupu, současně i za to lepší a emotivnější z toho, co na albu Tägtgren nabízí.
Druhým pólem je opravdu tuhá kolovrátková elektronika točící se v razantní šabloně, která útočí na první signální a jednoduchým, ale přiznejme často funkčním systémem se snaží probudit v posluchači primitivní pudy rytmických transů. Zde stojí třeba přímočará "Go With The Flow", která si nese onu pachuť kovářského kladiva, které vás svými údery má rozkymácet v pochodovém rytmu. Zde se bohužel Peterova snaha příliš nepotkává s mou schopností takovou produkci přijmout jako zajímavou. Narozdíl od vydařeného vizuálu klipu s hercem Peterem Stormarem. Také jednoduše klusající singl "Push The Pusher", který možná mnohým bude imponovat, mi i přes příjemně silový a kytarový sound připadá značně fádní a ve své přímočarosti ubíjející. Vše je nakonec o jakési hraně, na které skladby balancují, protože například podobně stavěná a principiálně stejně pojatá "The New Norm" se možná díky výraznějším melodickým motivům a občasné změně tempa jeví o pořádný kus zajímavější.
Ale vrátím se ke srovnávání s dřívějšími alby. To předchozí "Coming Home" (2016) jsem vnímal jako trochu fádní monolit, ze kterého jen občas vykouklo cosi zajímavého. O bezzubém "You Only Live Twice" (2011) raději pomlčím. V tomto ohledu nabízí "I Am" o kus lepší a dotaženější skladby, mnohem silnější melodické motivy a výraznější hitovost. Občas se vyrojí dokonce myšlenka na srovnání s počátky Peterových PAIN z přelomu tisíciletí. Ale zde to tak trochu zaskřípe. Když totiž vezmeme onu sílu některých skladeb například z výborného druhého alba "Rebirth" (1999), za všechny jmenujme třeba hitovku "End of the Line", která mi svého času rotovala v přehrávači hodně často, pak vůči těmto starým flákům obstojí snad jen zmiňovaná "Party in My Head".
Samozřejmě nesmím zapomenout zmínit účast zpěvačky Cécile Siméone, která se postarala o oživení skladby "My Angel". A tak díky různorodosti a značné pestrosti, kterou se tentokrát Tägtgrenovi do své strojově hnané hudby podařilo vložit, je album slušnou porcí stylové flákoty. Asi k tomu přispěl i fakt, že Peter své PAIN povýšil z osobního projektu na jakýsi rodinný podnik a syn Sebastian dostal prostor kromě bubenické stoličky i jako tvůrce, napsal skladby "Revolution" a "Don't Wake The Dead", kousky s chytlavým potenciálem. Takže hodnocení nakonec záleží pouze a jedině na preferencích k danému stylovému ranku, ve kterém se mixuje industriálně elektronická základna s metalem, diskotékovou hitovostí a náznaky synth popu. Pokud se na to podíváme jen v rámci tohoto okruhu, pak Peter vyprodukoval obstojnou desku. Pokud se ale budu zamýšlet nad pozicí "I Am" v obecných kulisách ostatní metalové a rockové scény, pak už to asi nebude na nějaké vysoké příčky. Takže bodování nechám jako malý kompromis.
Díky různorodosti a pestrosti, kterou se tentokrát Tägtgrenovi do své strojově hnané hudby podařilo vložit, je "I Am" slušnou porcí stylové flákoty. V kulisách industriálního metalu se tak povedlo vyprodukovat obstojnou desku. V obecném pohledu ostatní metalové a rockové scény je potřeba trochu přimhouřit oko.
1. I Just Dropped By (to say goodbye)
2. Don't Wake The Dead
[video] 3. Go With The Flow
[video] 4. Not For Sale
5. Party in My Head
[video] 6. I Am
7. Push The Pusher
8. The New Norm
9. Revolution
[video] 10. My Angel
11. Fair Game
"Party In My Head" je pecka, ale tu už známe hodně dlouho. Zbytek alba je pak příjemný, na nebi střídavě oblačno, tu se podaří z kolovrátkových rytmů a rejstříků kláves vyskočit až nad obláček, onde se spíše podlézají bouřková mračna. Klasika.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.