Policista Nordberg stojí v místnosti a na mušce má nebezpečnou bandu zločinců. Ohání se zbraní a policejní plackou. Bohužel je sám proti desítce dalších nedočkavých hlavní. Nelítostní padouši jej zasypou olovem. Smrtelně zraněný Nordberg pomalu ustupuje, když v tom se praští do hlavy o kovovou trubku. Následně rukou sáhne na rozpálená kamna a otře si rukáv o čerstvě natřené dveře. Absurdně dlouhý tanec smrti pokračuje dál. Prsty pravé ruky mu přibouchne okno, pak obličej zaboří do několikapatrového dortu, šlápne do pasti na medvědy a nakonec přeletí přes zábradlí a skončí ve vodě. Diváci v kinosále si mohou vyplakat oči. Crazy komedie Bláznivá střela táhne a O.J. Simpson je součástí toho úspěchu. Pokořil svět sportu, nyní fušuje do filmu a nachází se na vrcholu popularity. Za necelých šest let se však karta děsivým způsobem otočí. Osud má, zdá se, zvláštní smysl pro ironii, jelikož až jako stíhaný zločinec se stane tou skutečnou, globálně známou osobností.

Jednou nahoře a navždy dole

V celé historii snad neexistovala žádná jiná mediálně známá a všeobecně milovaná osobnost, která by zažila tak drtivý pád na společenské dno. Pád to byl natolik velký a šokující, že kdyby vám někdo příběh někdejšího miláčka USA vyprávěl z druhé ruky jakožto nezainteresovanému člověku, byli byste přesvědčeni, že jde o fikci, o fantazii nějakého pomateného scenáristy. Jenže děsivý příběh Afroameričana Orenthala Jamese Simpsona je nejen pravdivý, ale také nesmírně palčivý, a to z toho důvodu, že jej v přímém přenosu mohli prožívat milióny Američanů u televizních obrazovek. Nadaný sportovec, relativně slušný herec, sportovní komentátor a podnikatel O.J. Simpson se navzdory barvě kůže dokázal propracovat mezi bílou smetánku. Dokázal překročit předsudky vypálené ostrou rasovou hranicí, jež se napříč americkým povědomím táhne jako dlouhý jedovatý had. Našel si krásnou bílou ženu, založil s ní novou rodinu, byl pohádkově bohatý, měl hromady fanoušků a vybudoval si síť nesmírně cenných známostí v oblasti showbyznysu. Tohle všechno měl a pak to během jedné osudné noci zahodil. Americký sen proměněný v osobní tragédii, jejíž následný vývoj se proměnil v přiznanou pomstu Afroameričanů vůči bílým „utlačovatelům”.

Orenthal James Simpson, známý především pod ustálenou zkratkou O.J. či sportovní přezdívkou Juice, zemřel 10. dubna 2024. Když pozemský svět opustil francouzský národní poklad Jean-Paul Belmondo, neváhal jsem ani minutu a dal se do sepisování vzpomínkového článku. Zde jsem si však dovolil posečkat. Nechal jsem jeho odchod bez jakékoliv poznámky vyhnít, jelikož takový člověk si z mého pohledu okamžitou zpětnou vazbu nezaslouží. Zároveň se však domnívám, že se do popkulturní historie jednoznačně zapsal a zanechal v ní nesmazatelnou stopu. Ostatně nehezkou stopu zanechal i v otázce spravedlnosti a funkčnosti amerického justičního systému. Pro mě osobně je však neméně podstatný fakt, že se jako herec vyskytl v několika filmech, které mám dodnes rád. Tento článek je tedy ohlédnutím za životem nesmírně komplikované osobnosti, komika, sportovce, chorobného žárlivce, násilníka a dvojnásobného vraha.

Nelehké začátky

Pokud se řekne „O.J. Simpson”, vybaví se mi automaticky určitá analogie s jistým Arnoldem Schwarzeneggerem. Spojují je třeba chudé poměry, ze kterých vzešli. Oba rovněž patřili mezi mimořádně talentované sportovce, kteří v dané disciplíně dosáhli vrcholu. Oba později vstoupili do světa kinematografie, potažmo showbyznysu a oba spojovala až nezdravá umíněnost a drobné podrazy, kterými si v USA vydláždili cestu k úspěchu. Zásadní rozdíl spočíval v tom, že Arnoldovu cestu tvořily zlaté dlaždice s několika nehezkými šmouhami, kdežto Simpsonova cesta z kočičího zlata se rozpadla v okamžiku, kdy jí potřísnil krví nevinných lidí.

O.J. po celý život bytostně nenáviděl chladné podnebí. Sklony k zimomřivosti mu pravděpodobně určil již den jeho narození, datovaný na 9. červenec 1947. Celé dětství a dospívání prožil v San Franciscu v Kalifornii. Ono nevšední jméno Orenthal mu dala teta, protože prý patřilo francouzskému nebo snad italskému herci (ač jsem svou paměť namáhal sebevíc, žádného herce s křestním jménem Orenthal patrně neznám). Prarodiče z matčiny strany pocházeli z bažinaté Louisiany, kde to menšiny opravdu nikdy neměly snadné. Přes devadesát pět procent obyvatelstva tvoří v Louisianě běloši a zbytek se dělí mezi indiány a černochy. Připočtěme k tomu silné zastoupení lidí preferujících křesťanské, protestantské a římskokatolické vyznání, všeobecně těžké podmínky k žití, hluboce zakořeněné předsudky a získáme prostředí, kde bych tedy já žít opravdu nechtěl. Mladá Eunice Durden to zřejmě viděla podobně. Hned, jak to bylo možné, se energická žena sebrala a odjela do slunné Kalifornie, kde potkala budoucího manžela Jimmyho Lee Simpsona, který přišel z Arkansasu. Základ rodiny byl brzy položen.

O.J. Simpson měl jednoho bratra a dvě sestry. Matka pracovala na psychiatrickém oddělení jako sanitární sestra a brala převážně noční směny. Otec se pro změnu pohyboval v bankovním sektoru. Nebylo to sice nic extra, ale dvě stabilní zaměstnání dokázaly přeci jen udržet rodinný rozpočet na přijatelné úrovni, alespoň zpočátku. I když byl Lee Simpson bezpochyby plodným mužem, skrýval před okolním světem jedno velké tajemství. Byl gay a transvestita, který své tělo prodával ve známé oblasti Bay Area a vydržoval si několik milenců. Už tohle byl na pozdní padesátá a raná šedesátá léta docela odvaz, obzvláště pro afroamerické etnikum. Takové tajemství je navíc z dlouhodobého hlediska prakticky neudržitelné. Po odhalení dvojího života následoval rozvod. Eunice na to zůstala sama. O.J. však na otce nikdy nezanevřel. Časem mu došlo, jak se věci mají a po získání věhlasu se k němu otevřeně hlásil až do jeho skonu v roce 1986 (Lee Simpson zemřel na AIDS). Se svými blízkými přáteli si však o otci prakticky nepovídal a v mládí byl na toto téma vyloženě háklivý. O.J. nenáviděl homosexuály, ale miloval otce. Paradox.

Jakoby to nestačilo, po matce zdědil O.J. sklony k revmatismu a v dětství prodělal křivici. Potrero Hill v San Franciscu, kde svobodná matka s rodinou žila, nesla odjakživa nádech typické dělnické čtvrti, kterou na počátku dvacátého století ukovala evropská migrace nesoucí na lodích takřka bezedný zdroj přistěhovalců. Kromě kumulace menšin se v šedesátých letech do čtvrti stahovalo nemalé množství extravagantních umělců a příznivců LGBT komunity, což do značné míry vysvětluje tehdejší kontakty Lee Simpsona. Vlivem gentrifikace na konci devadesátých let je dnes tato oblast příznačná pro lidi s vyššími příjmy, ale dříve to k idylce mělo zatraceně daleko. O.J. byly čtyři roky, když došlo na rozvod rodičů. Od pátého roku bojoval s následky zmiňované křivice, ale kupodivu projevoval i talent pro neobvykle rychlý běh, což bylo vzhledem ke škodolibým ústrkům osudu obdivuhodné.

S příchodem puberty se O.J. přidal k pouličnímu gangu výtržníků. Krádeže kabelek, jídla, okrádání děcek o kapesné atd. Motivací byl speciálně u Simpsona především hlad a finanční tíseň, jelikož uživit tolik hladových krků nebylo pro Eunice snadné. Mladý rebel byl několikrát přistižen a následně uvězněn v centru pro problémovou mládež. I když se jednání Simpsona dá pochopit, existují svědectví od několika tehdejších kamarádů, kteří tvrdili, že si během přepadávání počínal až nezvykle agresivně, byť k fyzickému násilí údajně nedocházelo. Agresivita vycházela z verbálního projevu, razantních gest a zlověstných grimas. Do života Simpsona však náhle vstoupil Willie Howard Mays, černošská baseballová legenda, která problémovým mladíkům promlouvala do duše na tematických seminářích. O.J. si uvědomoval svůj talent pro běh a odhodlání tygra, s nímž porážel následky nenáviděné křivice. Setkání s Maysem mu převrátilo vnitřní nastavení naruby. O.J. Simpson bude sportovat a bude v tom nejlepší na světě. Jak jsem již psal, umíněnost byla jedním z určujících rysů jeho osobnosti.

Pílí k úspěchu

Americký fotbal je pro velké procento Evropanů stále poněkud exotickým sportem, kde se fyzicky zdatní muži připomínající hokejisty bez bruslí honí za šišatým míčem a při cestě za body do sebe bezohledně vrážejí. Ono se té prvotní odtažitosti ani není proč divit, jelikož pravidla této hry jsou natolik složitá, že proti nim klasická verze fotbalu připomíná cvrnkání kuliček na důlek. Na každý pád však platí, že v USA jde o absolutní sportovní jedničku v oblíbenosti, patrně hned po basketbalu a baseballu. Nejvyšší profesionální liga amerického fotbalu se nazývá National Football League (NFL) a jde o vytouženou metu každého začínajícího hráče. Vynechme všechny ty třetiny, drobné zvláštnosti a bezpočet herních situací, kde na každou existuje obsáhlý textový výklad evokující menší právnický spis. V základu platí, že jedenáctičlenný tým, jenž drží míč, je označován jako útok, kdežto protivník bez míče zastává logicky funkci obrany. Alfou i omegou útočícího týmu je postup s míčem po obdélníkovém hřišti směrem vpřed až do koncové zóny a tam skórovat takzvaným touchdownem, který má cenu šesti bodů. V tomto ohledu je nesmírně cenným hráčem takzvaný running back, jehož devízou je kromě perfektního taktizování především rychlost.

Právě rychlost a bezvadné atletické schopnosti umožnily O.J. Simpsonovi stát se jedním z nejlepších a nejuznávanějších running backů v celé historii amerického fotbalu. O.J. si pravidla hry osvojoval od dětství sledováním televize. Později trénoval v rekreačním centru na okraji Potrero Hill, piloval výkonnost obíháním městských bloků a jeho vrstevníci jen žasli nad tou proměnou. Po přehodnocení životních hodnot se stal neodbytný sen o hvězdné kariéře jeho mantrou. Na střední škole Galileo (od roku 1995 Galileo Academy of Science and Technology) platil za svědomitého studenta, který sice v předmětech nepodával žádné valné výsledky, ale vše doháněl s až obsedantní angažovaností. Aktivně se zapojoval do výzdoby školy, vybíral vstupné na tanečních akcích a samozřejmě podával stále lepší výsledky na hřišti. Na půdě školy se také poprvé začala odkrývat jistá pokřivenost jeho charakteru. Neměl problém donášet na spolužáky, pokud mu to mohlo vylepšit pečlivě budovanou image a z několika menších průšvihů se vykroutil třeba tím, že potopil kamarády. Dokonce byl tak troufalý, že přebral přítelkyni svému nejlepšímu kamarádovi, rovněž hráči fotbalu a budoucí hvězdě Allenu Cowlingsovi. O.J. uměl perfektně mluvit, manipulovat s lidmi a ohýbat pravdu, takže Al Cowlings mu nejenže nerozbil hubu, ale v budoucnu se stal kmotrem jeho dětí.

Simpson úspěšně promoval v roce 1965, ale dostat se na vysokou pro něj nebylo vlivem průměrných známek zrovna snadné. Nicméně perfektní hráčské výsledky zaznamenal nemalý počet vyhledávačů talentů (též skautů). Právě díky nim a obrovskému talentu dostal Simpson kladnou odpověď a tím pádem i pozvánku na City College of San Francisco. Škola bohatá na historii, nádherný kampus, pěkně oblečení lidé. Na rovinu, příliš černochů se na CCSF tou dobou nepohybovalo, ale O.J. jakoby snad ani barvu kůže neměl. Zatímco v Los Angeles od roku 1965 zuřily rasové nepokoje (Riots in Watts), s nimiž úměrně rostla i brutalita příslušníků LAPD, Simpson byl chráněn štítem tvořeným zdmi školy, ale také všeobecným uznáním, které se pro něj stávalo drogou.

Atentát na Martina Luthera Kinga, rostoucí násilí v ulicích, protest černošských sportovců na olympijských hrách roku 1968 ve formě do nebe se tyčící zaťaté pěsti. Navzdory častým dotazům a prosbám o vyjádření, zůstával O.J. netečný. Měl dvaadvacet let, byl ženatý se školní láskou Marguerite Whitley, sbíral jednu trofej za druhou a dokonce slavil úspěchy i na běžeckých oválech, kde si utužoval kondici. Pokud šlo o otázky předsudků, utlačování menšin a rasové příslušnosti, měl O.J. po ruce univerzální odpověď, kterou se oháněl následujících dvacet let: „Neřeším barvu kůže. Jediný člověk za jakého plně zodpovídám je O.J. Simpson.”

Juice

Jestliže Michaela Jacksona symbolizují osmdesátá léta, pak O.J. Simpsona jednoznačně ta sedmdesátá. Z nadaného sportovce se stal díky výkonům v americkém fotbale žádaný přestupný student. Po dokončení dvou semestrů se roku 1967 zapsal na vytouženou University of Southern California (USC) v Los Angeles, kde jeho krasojízda pokračovala. Pod vedením trenéra Johna McKaye dotáhl vysokoškolský tým k dramatickému okamžiku, který je v amerických sportovních dějinách běžně označován jako vysokoškolský zápas století. USC v napínavém utkání zvítězila proti rivalům z UCLA (University of California, Los Angeles). Výsledkem byla cenná trofej Victory Bell pro USC, ozdobená Simpsonovým nezapomenutelným čtyřiašedesátiyardovým sólovým během zakončeným touchdownem. Následovaly další trofeje a úspěchy. Hvězda O.J. Simpsona začala strmě stoupat.

Již tehdy na počátku sedmdesátých let pokukoval O.J. po filmovém průmyslu. V tomto ohledu měl na kontě zatím jen miniaturní štěk v dávno zapomenutém westernu Smrt pistolníka (1969). Nicméně film se stal účinnou pákou na prosazování tužeb. Jakmile na konci šedesátých let vstoupil mezi profesionální hráče do klubu Buffalo Bills, automaticky požadoval i rekordní smlouvu na pět let v hodnotě šesti set padesáti tisíc dolarů. Tehdejší vlastník klubu Ralph Wilson zpočátku protestoval, ale Simpson začal okamžitě vyhrožovat, že se dá na herectví a kariéru profíka klidně pověsí na hřebík. Smlouva byla obratem podepsána. V prvních třech letech se Simpson u Buffalo Bills docela trápil, nehledě na chladné newyorské počasí, které mu pilo krev. Vysoká očekávání si vybrala svou daň, i když v tomto ohledu v tom byl O.J. nevinně. Za zhoršením sportovních výsledků stál kontroverzní trenér John Rauch, který hru začal stavět hlavně na obraně a chtěl ze Simpsona vytvořit spíše defenzivního hráče, což byl zkrátka kardinální přešlap. O.J. byl fenomenální běžec. Virtuóz, který v obraně vždy nalezne skulinu a s precizností akrobata překoná jakoukoliv překážku. Stačí zhlédnout dobové záběry. I naprostý laik jako jsem já, prostě musí ocenit ten koncert na hřišti. Představte si pole poseté pohyblivými minami a malou myšku, která jím bez úhony doslova proletí.

S výměnou či spíše vyhazovem trenéra započala oslnivá profesionální kariéra plná nezapomenutelných zápasů, rekordů a trofejí. V první polovině sedmdesátých let si O.J. zahrál další menší roli ve slavném katastrofickém filmu Skleněné peklo (1974) a především získal ikonickou přezdívku Juice. Původ slovní hříčky je celkem prostý. Od roku 1975 byla útočná formace Buffalo Bills pro svou bleskovou rychlost označována jako The Electric Company, jejímž pilířem byl právě bezkonkurenční running back Simpson. Iniciály O.J. jsou běžnou hovorovou zkratkou pro pomerančovou šťávu (Orange Juice). Šťáva je však rovněž slangovým výrazem pro druh nějaké energie, především té elektrické, vyznačující se rychlostí. Však víte: „To chce šťávu!”

Roku 1977 do kin vstoupil mystifikační sci-fi thriller Kozoroh 1, který vypráví příběh o falešném přistání amerických kosmonautů na planetě Mars. Režisér Peter Hyams film zamýšlel jako provokativní odpověď na konspirační teorie zpochybňující přistání Američanů na Měsíci. Před natáčením musel trochu bojovat s tlakem studia, jelikož byl ve filmovém průmyslu nováčkem a na kontě ještě neměl žádné velké úspěchy. Právě to vedlo k obsazení Simpsona do jedné z prvních větších rolí, ačkoliv Hyams ve skutečnosti pomýšlel na úplně jiné opravdu talentované černošské herce. Nicméně Simpson byl in a tak se režisér musel přizpůsobit. K vlastnímu překvapení později zjistil, že O.J. na roli kosmonauta Johna Walkera opravdu má, i když je pravda, že občas potřeboval trochu pomoct. Já osobně výkon Simpsona považuji asi za nejlepší v jeho herecké kariéře, a pokud film neznáte, vřele vám jej doporučuji.

Opravdu zajímavé ovšem je, že v režisérově prvním celovečerním filmu Busting (1974) si zahrál Američan Robert Blake. Jak Simpson, tak Blake budou o mnoho let později shodně obvinění z chladnokrevných vražd svých vlastních manželek. Nic jiného kromě jména režiséra muže nespojuje. Mezi činy ční několikaletá mezera a velmi pravděpodobně se ani nikdy osobně nepotkali. A režisér Hyams? Ten bere věc s nadsázkou a porcí černého humoru: „Někteří režiséři získají Oscara či cenu za celoživotní přínos kinematografii. Mým odkazem zůstane holá skutečnost, že jsem natočil dva filmy se dvěma odlišnými muži, kteří byli následně souzeni za vraždu prvního stupně.”

Tlustá čára

O tom, že měl O.J. Simpson duši obchodníka, nemůže být sporu. Věděl, co mu může vylepšit mediální obraz a rovněž si byl jistý tím, co v žádném případě dělat nechtěl. Přesně z toho důvodu odmítal všechny, byť hlavní role, ve filmech vycházejících z undergroundového subžánru „blaxploitation”, jež vznikl jako syrová odpověď afroamerických umělců na vykořisťování a porušování občanských práv. Simpson zkrátka zastupoval jen sám sebe a svůj úspěch. Na základě nepřeberného množství dokumentů, článků a knih lze usuzovat, že se O.J. za svůj původ vyloženě nestyděl. Byl spíše hrdý, že nalezl způsob, jak jej „obejít” a stát se černým panovníkem uprostřed bílého království. Skutečně. Od roku 1975 propagoval v revolučně pojatých reklamách půjčovnu automobilů Hertz. Proč právě Hertz? Jelikož na trhu společnost platila za nejúspěšnější ze všech a nechávala konkurenci daleko za sebou. Simpson v elegantním obleku a s kufříkem v ruce probíhal letištními terminály, dlouhými chodbami a za skandování výhradně bílého komparzu „Go Juice, go!” nasedal do přistaveného vozu, který mu zaměstnanci z firmy Hertz připravili v rekordním čase. Geniální, chytré a pro černošskou celebritu bez debaty průkopnické.

O.J. rovněž navázal obchodní vztahy se značkou Chevrolet a komerční televizní sítí ABC. Připomínal doslova chobotnici, která si dlouhými chapadly otevírala nejrůznější vrátka, jakožto pojistku před blížícím se koncem profesionální sportovní kariéry. Ta přišla ve druhé polovině roku 1979, kdy už do tehdy legendárního running backa zatínaly drápy zdravotní limity spojené s opotřebovaným kloubním aparátem a počínajícím revmatismem. Definitivně poslední zápas pod hlavičkou NFL odehrál 16. prosince 1979. Se svou první ženou Marguerite Whitley proběhl rozvod rovněž koncem sedmdesátých let. O.J. měl s Marguerite tři děti, přičemž to poslední, tříletá holčička Aaren Lashone Simpson, utonula v rodinném bazénu v srpnu roku 1979. O.J. to v sobě spolknul, dokonale pohřbil. Nikdo z jeho blízkých přátel ho kvůli tragické ztrátě nikdy neviděl plakat. Když si o čtyři měsíce později užíval svůj poslední zápas, těžko by na něm někdo pozoroval viditelné znaky zlomeného muže. Jakoby Marguerite v tomto ohledu představovala poslední pojítko s minulostí, které bylo potřeba utnout. O.J. často tvrdíval, že bývalá žena špatně snášela jeho enormní slávu, časovou vytíženost a život na druhé koleji. Faktem však je, že se Simpson od roku 1977 scházel s blonďatou Američankou německého původu Nicole Brown. Svým budoucím andělem zkázy.

Lunapark marnosti

Nicole Brown byla o dvanáct let mladší, než její budoucí manžel O.J. Simpson. V době seznámení pracovala v Beverly Hills jako servírka v nočním klubu The Daisy pro V.I.P. klientelu. Šlo prý o příslovečnou lásku na první pohled, minimálně ze strany Simpsona, který před kamarády u stolu ihned prohlašoval, že se jednou ta krásná blondýnka stane jeho ženou. Ani Nicole se nedržela příliš zkrátka, byť jí přátelé a sestry zpočátku varovali, aby si se ženatým mužem nic nezačínala. Jenže vykládejte tohle poblázněným endorfinům. Intenzivní vzplanutí začínající pár stvrdil rychlou souloží na záchodcích přímo v klubu. Široký okruh přátel z obou stran dodnes shodně tvrdí, že v prvních letech šlo o pravou nefalšovanou lásku.

Simpson rozhodně nezahálel a do osmé dekády vstoupil razantním způsobem. Podstoupil celou řadu hereckých i hlasových kurzů, díky čemuž výrazně vylepšil vystupování před kamerou a celkový projev. Pro NFL pracoval několik let jako sportovní analytik a komentátor. Vystupoval v televizních pořadech, estrádách a rozšiřoval si své herecké zkušenosti. Od roku 1977 byl rovněž vlastníkem nádherného rodinného sídla poblíž Rockingham Avenue, v předměstské čtvrti Brentwood v západní části Los Angeles. Sídlo jej vyšlo na šest set padesát tisíc dolarů. Právě zde O.J. později proslul svými okázalými večírky a zahradními párty pro svou rodinu, přátele, obchodní partnery a různé filmové i sportovní celebrity. Pro komunitu obyvatel Brentwoodu byl Simpson pilířem, chloubou i atrakcí. V Brentwoodu neměl „žádnou” barvu kůže. Byl sportovním hrdinou a celebritou. Na lidi působil nesmírně vstřícně, dobrosrdečně a nikdy neodmítl podat komukoliv pomocnou ruku. Ideální soused, který uměl své temné já dokonale maskovat. Patrně tím, že už si nemusel tak vehementně udržovat perfektní fyzickou kondici, vstupoval do jeho života čím dál častěji alkohol a experimentování s lehkými drogami. Nutno podotknout, že ani Nicol se v tomto ohledu zrovna nedržela zpátky. Nicméně takové požitkářství a drobné hříchy k životnímu stylu některých celebrit zkrátka patří.

V první pětiletce Simpsonovi uniklo několik zásadních rolí, přičemž největší mýtus se táhne okolo jeho údajného zvažování do hlavní záporné role ve sci-fi snímku Terminátor (1984). Tuto bajku, kterou mnoho let přiživoval i usměvavý pohodář z Rakouska, definitivně vyvrátila producentka a spoluscenárista Gale Anne Hurd, a to krátce po smrti Simpsona. Co už ale za pravdu můžeme považovat, byla Simpsonova snaha ukořistit jednu z vedlejších rolí v historickém dramatu Ragtime (1981) od Miloše Formana. Pianista Coalhous Walker Jr., kterého si nakonec zahrál Howard Rollins, je ztělesněním hrdého Afroameričana, který odmítá ústrky, ponižování a oklešťování lidských práv. Vzpouzí se systému a chce mít stejná práva jako ostatní bez ohledu na barvu kůže, což je na Ameriku a přelom 19. a 20. století, v němž se příběh odehrává, velmi riskantní. Simpson sice svůj původ také neřešil, ale nikdy nepodporoval komunitu, nijak nekomentoval policejní brutalitu v L.A., nezabýval se veřejně otázkami rasismu a do kostela chodil jen kvůli své matce. Pomiňme teď můj úsudek vycházející z předpokladu, že by O.J. na tak náročný herecký part neměl dostatek talentu. Horší je představa bohatého Afroameričana obklopeného převážně bílým etnikem, jenž hraje srdnatého bojovníka za svá práva.

Nicméně několik malých televizních rolí, které opravdu nestojí za zmínku, si O.J. přeci jen připsal. Na internetu si můžete dohledat ukázky, jež celkem jasně dokazují, že někdejší fotbalové mega-star charakterní herectví skutečně moc nešlo. Důležitější byl ovšem rok 1984. V rámci letních olympijských her v Los Angeles nesl Simpson ulicemi města Santa Monica olympijskou pochodeň, což byla opravdová čest. Následující rok proběhla okázalá svatba zakončená velkolepou oslavou v zahradách rodinného sídla. Sydney Brooke Simpson přišla na svět téhož roku a Justin Ryan Simpson až v roce 1988.

Kdy přesně za zdmi domu začalo docházet ke stupňování psychického a fyzického teroru, není snadné odhadnout. O.J. vztah později komentoval jako „oboustrannou Itálii”, ale na rozdíl od zdokumentovaných fotek zbité Nicol Brown, neměl pro toto tvrzení žádný prokazatelný důkaz. Mnozí svědci si naopak dobře pamatují na chorobnou žárlivost Simpsona. Stačilo, aby Nicol prohodila pár slov se zahradníkem, číšníkem v bistru či obsluhou na čerpací stanici a manžel začal řádit. Výbuchy hněvu se dařilo dlouho držet pod pokličkou, jelikož tyran své chování nechával za zdmi domu. A přesto. V rozmezí let 1985 - 1988 zasahovala policie kvůli podezření na domácí násilí nejméně desetkrát. Oznamovatelem byla pokaždé Nicol Brown. Na autentických audio nahrávkách je zřetelně slyšet řinčení nábytku, řev, vulgární urážky a roztřesený hlas Nicol. Žádný z incidentů se nikdy nedostal před soud. Nicol buď stáhla obvinění a v několika případech policie přivřela oči, protože Simpson byl národní hrdina. Jednou k zatčení téměř došlo. Simpson však policistu před domem ignoroval a namísto sepisování protokolu sedl do svého výkonného vozu a zmizel v nočních ulicích Los Angeles. Vážný přestupek, můžete namítnout, ale O.J. měl na policejní stanici kamaráda Rona Shippa, jemuž celou situaci popsal jako náhlý zkrat vystupňovaný oboustrannou manželskou roztržkou. Incident se zametl pod koberec.

Proč Nicol od násilníka neodešla? Jak je možné, že si dospělá žena, kterou vlastní manžel týrá, nesbalí kufry a neodejde za lepší budoucností? V době, kdy byla Nicol těhotná, ji notorický žárlivec bez obalu podváděl s mladšími ženami, neboť pro něj v tu chvíli nebyla sexuálně přitažlivá, což jí dával najevo i vulgárními urážkami (fat pig, pregnant whale). Ani tohle není dostatečný důvod k přehodnocení životních priorit? Je snadné Nicol odsoudit za liknavost a nedostatečný pud sebezáchovy, ale tak jednoduché to zkrátka není. Nicol byla obyčejnou dívkou z davu. O.J. jí i její rodinu zahrnul bohatstvím, platil veškeré účty, srovnával dluhy a děti měly již dopředu zajištěné to nejlepší vzdělání jakého se jim mohlo dostat. Není vůbec jednoduché takovou zlatou klec opustit, obzvláště když klíč od zámku drží bezcitný žalářník. Každý má však svou hranici, vnitřní bod, jehož překročením dojde k uvolnění skryté odvahy. Nicol zanedlouho uskuteční radikální výpad směrem ke svobodě a nezávislosti. Výpad, který ale v důsledku povede k branám vlastního zatracení…