V roce 2011 započala cesta trojlístku filmů, volně inspirovaných románem od Pierra Boulleho. Vznikla tak trilogie, která sledovala pád lidstva a vzestup opičí civilizace. Pod režisérským dohledem Ruperta Wyatta a Matta Reevese vznikly tři velmi solidní filmy, které oprášily legendy z šedesátých a sedmdesátých let. A z mého pohledu se opravdu podařilo vybudovat celý ten svět znovu za použití současných technologií. Připomeňme také, že původní film z roku 1968 přepracoval Tim Burton v roce 2001 a ten zdaleka tak úspěšný nebyl.

Jakýmkoliv pokračování by se jednoduše mohlo navázat tam, kde předchozí trilogie o Cézarovi skončila, filmem Válka o planetu opic z roku 2017. Tvůrci si ale vybrali méně snadnou cestu. A současně o poznání zajímavější. Děj se odehrává zhruba tři stovky let po Cézarovi. Z jeho postavy a odkazu zbyly jen pohádky a mýty, které si každý vykládá trochu jinak. My se nacházíme v celkem izolovaném opičím kmeni, který chová orly a průvodcem nám je mladý samec Noah. Členové jeho kmene mají vlastní rituály a pravidla a v podstatě znají jen nejbližší okolí svého domova. Právě jeho očima pak poznáváme, jak se celý svět změnil, neboť události donutí Noaha k cestě, na níž se setkává s dalšími svého druhu. A nejen svého druhu, protože se setkává s lidskou ženou jménem Nova.

Vyseknout poklonu tu v každém případě předně musím za technickou úroveň. Ačkoliv jde o ve své podstatě postapokalyptický film, který by sváděl k počítačovým trikům, chtěl se režisér Wes Ball vyvarovat použití CGI a greenscreanům, pokud to alespoň trochu půjde. Díky tomu je vizuál zemitější a uvěřitelnější, než bych u podobného snímku čekal. Dostaneme se do trosek měst, bunkrů, stanic metra, které si divočina bere zpět do svého lůna i panenské přírody. Všechno to působí opravdu skvěle. Naprosto parádně pak vypadají i opičí postavy, kterých tu máme opravdu hodně a ve velkém detailu. Ať už jde i mimiku nebo situace, v nichž se hlavní postavy dostávají do kontaktu s vodním živlem – vše je detailní a dotažené. Což speciálně v době, kdy svět zaplavují filmy s odfláknutými efekty, velmi vítám.

Pak tu je příběh. Ten je silný na svém počátku a pak postupně atrofuje. První třetina je hlavně o tom, že poznáváme dosavadní Noahův život, jeho rodinu a přátele. Druhá následně o putování krajinou, která je neznámá jak pro našeho hlavního hrdinu, tak pro diváka. V této fázi potkáváme další figury, jež se k Noahovi na cestě přidávají. Finální třetina je pak o střetu s jiným kmenem. Otevírá pak cestu pro hlavního záporáka, kterým je opičí král Proximus. A právě tady se příběhy postav rozbíhají do několika stran a hlavní motivace se začínají zamlžovat.

Proximus chce jediné, vybudovat silné společenství opic a využít k tomu i zatím neprobádané vynálezy předchozí civilizace. Jeho motivace jsou jasné, působí jako silný vůdce i hrozba pro cokoliv, co mu stojí v cestě. Je zajímavé pozorovat, jak si vykládá ideje Cézara, jehož odkaz je za těch několik stovek let ohýbán a mrzačen. Film navazuje v používání znakového jazyka a stejně tak i v osahávání hlavního dilematu celé ságy. Mohou na zemi fungovat dvě různé civilizace v míru?

Ve své závěrečné etapě Království bohužel otevřeně přiznává, že se nesnaží stát osamoceně, ale je hlavně úvodem k věcem příštím. Hlavním úkolem se zdá být načrtnout kam se svět za těch tři sta let dostal a rozestavit hlavní figury na šachovnici, na které se budou hrát dva další díly. Tím vychází vstříc i divákům, kteří z nějakého důvodu o celém světě nic nevědí, ale současně nedokáže fungovat sama o sobě, jako to bylo u každého filmu z předchozí série. Konec je až příliš otevřený hned na několika frontách. Je tak jednoznačně zaděláno na další trilogii.