OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V roce 2011 započala cesta trojlístku filmů, volně inspirovaných románem od Pierra Boulleho. Vznikla tak trilogie, která sledovala pád lidstva a vzestup opičí civilizace. Pod režisérským dohledem Ruperta Wyatta a Matta Reevese vznikly tři velmi solidní filmy, které oprášily legendy z šedesátých a sedmdesátých let. A z mého pohledu se opravdu podařilo vybudovat celý ten svět znovu za použití současných technologií. Připomeňme také, že původní film z roku 1968 přepracoval Tim Burton v roce 2001 a ten zdaleka tak úspěšný nebyl.
Jakýmkoliv pokračování by se jednoduše mohlo navázat tam, kde předchozí trilogie o Cézarovi skončila, filmem Válka o planetu opic z roku 2017. Tvůrci si ale vybrali méně snadnou cestu. A současně o poznání zajímavější. Děj se odehrává zhruba tři stovky let po Cézarovi. Z jeho postavy a odkazu zbyly jen pohádky a mýty, které si každý vykládá trochu jinak. My se nacházíme v celkem izolovaném opičím kmeni, který chová orly a průvodcem nám je mladý samec Noah. Členové jeho kmene mají vlastní rituály a pravidla a v podstatě znají jen nejbližší okolí svého domova. Právě jeho očima pak poznáváme, jak se celý svět změnil, neboť události donutí Noaha k cestě, na níž se setkává s dalšími svého druhu. A nejen svého druhu, protože se setkává s lidskou ženou jménem Nova.
Vyseknout poklonu tu v každém případě předně musím za technickou úroveň. Ačkoliv jde o ve své podstatě postapokalyptický film, který by sváděl k počítačovým trikům, chtěl se režisér Wes Ball vyvarovat použití CGI a greenscreanům, pokud to alespoň trochu půjde. Díky tomu je vizuál zemitější a uvěřitelnější, než bych u podobného snímku čekal. Dostaneme se do trosek měst, bunkrů, stanic metra, které si divočina bere zpět do svého lůna i panenské přírody. Všechno to působí opravdu skvěle. Naprosto parádně pak vypadají i opičí postavy, kterých tu máme opravdu hodně a ve velkém detailu. Ať už jde i mimiku nebo situace, v nichž se hlavní postavy dostávají do kontaktu s vodním živlem – vše je detailní a dotažené. Což speciálně v době, kdy svět zaplavují filmy s odfláknutými efekty, velmi vítám.
Pak tu je příběh. Ten je silný na svém počátku a pak postupně atrofuje. První třetina je hlavně o tom, že poznáváme dosavadní Noahův život, jeho rodinu a přátele. Druhá následně o putování krajinou, která je neznámá jak pro našeho hlavního hrdinu, tak pro diváka. V této fázi potkáváme další figury, jež se k Noahovi na cestě přidávají. Finální třetina je pak o střetu s jiným kmenem. Otevírá pak cestu pro hlavního záporáka, kterým je opičí král Proximus. A právě tady se příběhy postav rozbíhají do několika stran a hlavní motivace se začínají zamlžovat.
Proximus chce jediné, vybudovat silné společenství opic a využít k tomu i zatím neprobádané vynálezy předchozí civilizace. Jeho motivace jsou jasné, působí jako silný vůdce i hrozba pro cokoliv, co mu stojí v cestě. Je zajímavé pozorovat, jak si vykládá ideje Cézara, jehož odkaz je za těch několik stovek let ohýbán a mrzačen. Film navazuje v používání znakového jazyka a stejně tak i v osahávání hlavního dilematu celé ságy. Mohou na zemi fungovat dvě různé civilizace v míru?
Ve své závěrečné etapě Království bohužel otevřeně přiznává, že se nesnaží stát osamoceně, ale je hlavně úvodem k věcem příštím. Hlavním úkolem se zdá být načrtnout kam se svět za těch tři sta let dostal a rozestavit hlavní figury na šachovnici, na které se budou hrát dva další díly. Tím vychází vstříc i divákům, kteří z nějakého důvodu o celém světě nic nevědí, ale současně nedokáže fungovat sama o sobě, jako to bylo u každého filmu z předchozí série. Konec je až příliš otevřený hned na několika frontách. Je tak jednoznačně zaděláno na další trilogii.
Pokud bylo cílem jen představit svět v době po třech staletích po Cézarovi a rozestavět figurky po šachovnici, tak se to povedlo. Škoda, že ambice nebyla větší.
7 / 10
Vydáno: 2024
Režie: Wes Ball
Scénář: Josh Friedman
Kamera: Gyula Pados
Hudba: John Paesano
Produkce: Wes Ball, Joe Hartwick Jr., Rick Jaffa, Amanda Silver, Jason Reed
Střih: Dan Zimmerman, Dirk Westervelt
Zvuk: Ai-Ling Lee, Andy Nelson
Scénografie: Daniel T. Dorrance, Beverley Dunn, Carlo Crescini
Masky: Beth Halsted
Kostýmy: Mayes C. Rubeo
Hrají: Freya Allan, Owen Teague, Peter Macon, William H. Macy, Kevin Durand, Eka Darville, Sara Wiseman, Neil Sandilands, Lydia Peckham, Dichen Lachman, Karin Konoval, Kaden Hartcher, Andy McPhee, Virginie Laverdure a další
Jo bavil jsem se. Těch pár wtf momentů velkoryse odpouštím. :-) Dokonce jsem se podíval na tu posl. trilogii s Cézarem a tam teda po prvním fajn díle je dvojka strašně předvídatelná a trojka pak už úplnej hnůj.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.