OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jméno Arjena Lucassena je již několik let pevně spjato se jménem skupiny (no spíše one-man projektu) AYREON. Všichni zasvěcení jistě odsouhlasí, že nejpozději od geniálního příběhu "Into The Electric Castle" z osmadevadesátého roku, jde o skutečně originální lahůdku. Touto deskou také značně stouply jeho akcie na mezinárodní scéně, takže na poslední řadovce už mohou účinkovat i hvězdy typu Bruce Dickinsona (kde ten zpívá snad všichni vědí).
No a mistra Arjena jednoho krásného dne napadlo, že použije některé skladby svého AYREONu, na jejichž základech postaví nově zaranžovanou desku plnou klidné esoterické hudby, celou instrumentální, s výjimkou dvou zpívaných kusů. A na scénu nám tak vstupuje čtrnáctileté pokušení jménem Astrid van der Veen. Ne, neděste se (netěšte - to podle vkusu každého soudruha), nejde o nic nezákonného. To jen hlas té dívenky byl tak kouzelný, že idea téměř nezpěvné verze vzala rychle za své. A dobře tomu, protože už Jarek Nohavica věděl, že „Dokud se zpívá…“ No nic, zpátky na Zem.
Ambientní hudbu má většina z nás zafixovanou jako něco příšerně kýčovitého a nudného, na poslech vhodného tak maximálně u milostných hrátek. Může za to především skutečnost, že pod tímhle názvem vám v obchodech budou vnucovat bezpohlavní klávesové výtvory „vhodně“ nazvané jako "V říši delfínů", "Sny o středověku", "Zvuky pralesního ticha" a podobné rádoby-romantické slátaniny. Takže na tyhle bludy koukejte v souvislosti s AMBEON hodně rychle zapomenout! Jejich pojetí, ač samozřejmě poklidnými nástroji a harmoniemi překypuje, totiž není striktně relaxační. Už jen tím, že základy mají občas rockový podklad, dostává drive od elektrických kytar a ušetřeni nezůstaneme ani typických AYREON-vesmírných-klávesových-rejstříků™. Hlas Astrid pak celou nahrávku zastřešuje, když ji zároveň posouvá k nadoblačným výškám. Na čtrnáct let je neuvěřitelná, pokud chcete bližší představu, vezměte Anneke z THE GATHERING a křísněte ji dejme tomu Lanou Lane (zůstaneme-li u zpěvulí, které s Arjenem již někdy spolupracovaly).
Závěrečné bodování je po čertech těžká věc. Hodně totiž záleží kde a v jakém rozpoložení si album poslechnete. Poklidná hudba není zdaleka vhodná pro každou příležitost, takže volím kompromis. Pro zapřísáhlé odpůrce podobných záležitostí (v tom případě sice nechápu, proč jste dočetli až sem, ale budiž) pět a půl bodu. Pro ty, kteří občas potřebují uklidnit mysl bodíků osm. A protože recenzi píšu já, jakožto člen druhé skupiny, přidám k výsledku ještě půlčičku navrch. Výsledek, správně Horáčku, tedy je sedm a jedna polovina. My tu matiku do konce roku vytáhneme, chlape bídná...
Arjen Lucassen společně se čtrnáctiletým zázrakem Astrid van der Veen přetvořili k obrazu ambientnímu něco nápadů a kompozic od AYREON. Hlavně díky "mazáckému" přednesu Astrid nepůsobí celek utahaně a i člověk znalý původních verzí se častokrát podivuje, jak mohou ty písně krásně fungovat i v novém balení. Zajímavý experiment.
7 / 10
Astrid Van Der Veen
- zpěv a sbory
Arjen Lucassen
- akustické a elektrické kytary, analogové klávesy,
Stephen Van Haestregt
- akusticé a elektrické bubny a perkus
Walter Latupeirissa
- basové kytary
John McManus
-
Pat McManus
-
Erik Norlander
-
Lana Lane
-
1. Estranged
2. Ashes
3. High
4. Cold Metal
5. Fate
6. Sick Ceremony
7. Lost Message
8. Surreal
9. Sweet Little Brother
10. Dreamer
Fate of A Dreamer (2001)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Transmission Records
Stopáž: 51:29
Produkce: Arjen Lucassen
Studio: Electric Castle
pohodička, zajímavě udělaný, dobrý zpěv, typický Arjenovský riffy
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.