Jako posluchač zažívám při prvním setkání s novými deskami mnoho překvapivých momentů. Často bohužel musím s chladným pokrčením ramen nebo nechápavým zakroucením hlavy skousnout zklamání a jít dál. Mnohdy potěší v co člověk už ani nedoufal, jindy jen uspokojí splněné očekávání. I to se počítá. Vždy je to o emocích, které vnímání hudby v mém nitru vyvolá. A tyhle emoce mohou být různorodé, od znechuceného odporu až po nečekané nadšení z objevu čehosi nového, neotřelého. A jednu z těch pozitivních chvil jsem zažil při prvním poslechu alba "Awaken the Endless Deep" newyorských HAISHEN. Skupina inspirovaná asijskou kulturou mě od začátku až do konce desky nepřestala bavit a svým způsobem i udivovat širokým rozsahem stylového záběru, který se na mě při poslechové pouti skladbami hrnul. A vůbec jsem se nezabýval otázkou jakou že to stylově hudbu poslouchám. Byla to taková ta chvíle, kdy jsem si prostě jen užíval a nic jiného neřešil. Už jen za tohle jsem se rozhodl napsat recenzi s pevným odhodláním, že i kdyby opakované poslechy pokazily první wow dojem, hodnocení prostě musí být vysoké.

Další poslechy toho ale příliš nepokazily, samozřejmě se těžko dá podruhé prožít ono první uspokojení a projevily se i určité kosmetické vady, ale ukázala se i trvanlivost alba. Na povrch vyplavalo mnoho perfektních postupů a bravurně vedené pasáže získaly efektní vyznění už jen tím, že jsem mohl vychutnat jejich zpracování bez prvotního nadšení. Současně se ale dostavilo i rozčarování. Vždyť to vlastně není nic zvláštního, nic překvapivě objevného ani až tak neotřelého, aby to člověka mělo poslat do kolen. Zbytek recenze tedy budu jen objevovat, proč mě tahle deska tak potěšila.

V první řadě je to samozřejmě progresivní nádech, který často vykukuje z klasických metalových, ale i rockových postupů. Ten já hodně rád. Šikovně a hravě vedená rytmika a proměnlivost, pestrost, která jednak odlišuje jednotlivé skladby mezi sebou, současně je obsažena i uvnitř samotných tracků. V některých okamžicích jako by HAISHEN hráli první ligu v progresivním rock/metalu, ale jinde jako by se nebáli zabrnkat na citlivou strunu pamětníkům a vytáhnou na světlo i poněkud retro metalové hrátky. A tak nakonec některé skladby působí možná až přehnaně kontrastně, pokud je tedy budete chtít navzájem konfrontovat. Vezměme třeba klipovku "Leviathan" a epickou "Goddess In The Machine". V úvodu "Leviathan" jako by na mě vyskočil starý dobrý svižný heavy metal, až jsem si vzpomněl na energii a dravost alba "Painkiller" od legendy JUDAS PRIEST. Samozřejmě následně se skladba přelomí a je tu hravá progrese plná změn tempa, kontrastních nálad a perfektní rytmiky. Basové linky jsou často nádherně čitelné a především nápadité. Přesto je to metalová hymna jako ze starých časů. Více jak čtvrt hodiny dlouhá "Goddess In The Machine" je naopak kompozicí plnou děje, od hrubých progresivně deathmetalových postupů po klidnější pasáže až k zasněné akustice a relaxační uvolněnosti, která v závěru rozkvete z asijským motivem inspirovaného world music do triumfální metalové extáze. Epická a v podstatě postmetalová skladba, která sama o sobě staví HAISHEN do pozice kompozičních mistrů.

Zase o kousek jinde stojí ve stylu TOOL se rozjíždějící "Flesh of the Earth, Child of the Sea", která si v mnoha okamžicích nese podobnou auru nervózní progrese, jakou ohromují zmínění Američané, ale jako by se zde tyto vlivy TOOL srazili s mnohem agresivnější a pompéznější formou odkazující až kamsi k MASTODON. Ve výsledku je to skladba s nádherným vývojem, plná zvratů a gradací, ale též neposedných vyhrávek a nádherně se nesoucího sóla, které jako by skladbu přepnulo a odneslo až kamsi do severských deathmetalovým území starších OPETH. Jsme tu prostě zase trochu jinde.

A z těchto důvodů nejde jednoduše popsat album jako celek. Jeho jednotlivé pasáže nás odvádí do různých zákoutí hudebního vesmíru a snad i kouzlo neustálého proudu rozdílných stylových vlivů, pestrých variací a mnohotvárnosti projevu mě při prvotním seznámení tak zaujalo. Není tu okamžik, kdy bych si mohl říct, že tady to jede v podobném duchu jako o dvě skladby dříve. Samozřejmě především v silovějších pasážích, které trochu evokují zmíněné OPETH, se dostaví i určité přiznání neoriginality. To je případ třeba skladby "Undersea Battle", kde HAISHEN nezapřou využití inspirací OPETH a TOOL. Současně ale dokázali zmíněné dva vlivy tak zajímavě nakombinovat, že i s vědomím nepůvodnosti je daný kousek působivý.

Zbývá ještě přiznat určité nedokonalosti, které samozřejmě tento debut má. Nemluvil jsem zatím o vokálech a v této oblasti vlastně váhám, zda opravdu něco vytýkat. Chvílemi mi melodické party nepřipadají příliš jisté a občas to tak trochu zaskřípe, ale s ohledem na variabilitu vokálů a snahu o co největší vokální pestrost to prostě asi někde přijít musí. A střídání se silovým deathmetalovým výrazem může působit i trochu klišovitě, ale i díky tomuto aspektu jsem si občas pomyslel, že HAISHEN zvládají svou košatou hudbu skládat do funkčních celků stejně přesvědčivě jako Němci DISILLUSION. Zde je možná další záchytný bod, díky kterému by se HAISHEN mohli kárat za plagiátorství. Ale to už jsem zmínil a díky výborné výsledné podobě jim to bez uzardění odpouštím. Pro příště by to chtělo ještě trochu doladit zvukovou stránku, chybí mi tam více dynamiky a síly. Jejich hudba by si to zasloužila. Ale to doufám přijde příště, už se totiž těším na další album. Potřebuju nášup.